Reklama
Reklama

Co znamená návrat inflace?

Ekonomka Ilona Švihlíková vysvětluje, co je za současným návratem inflace a jaké dopady může mít na českou ekonomiku.
Počet zobrazení: 1261

Téma inflace zažívá svůj velký návrat, protože v řadě vyspělých zemích došlo během posledních asi 18 měsíců k návratu tohoto fenoménu. Je to o to silnější, že v letech po Velké recesi se hlavním strašákem stala deflace, tedy setrvalý pokles cenové hladiny. Deflační dopady byly dobře patrné na dlouhodobé japonské stagnaci a působily jako značné varování. Centrální banky se i pod tímto tlakem začaly uchylovat k netradičním politikám, zahrnujícím kvantitativní uvolňování a záporné úrokové sazby.

Nyní tedy centrální banky, kterým ve vyspělých zemích vesměs přísluší starost o cenovou stabilitu, musí zvážit, do jaké míry je návrat inflace dočasným výkyvem, a do jaké míry se může jednat o dlouhodobější nárůst. To by ovšem vyžadovalo změnu monetární politiky, s potenciálně značnými dopady na celou ekonomiku.

Začněme situací v ČR, pohledem na index spotřebitelských cen (CPI – Consumer Price Index). Tento index používá i ČNB, který inflaci tzv. cíluje. Cíl je stanoven na 2 %, podobně jako u většiny vyspělých zemí, a tolerancí plus mínus jeden procentní bod.

Současný vývoj ukazuje, že ČNB dynamiku inflace podcenila, a proto byla nucená velmi významně korigovat (směrem nahoru) své prognózy a také tomu podřídit svou monetární politiku. ČNB si nyní bude klást za cíl zkrotit inflaci tak, aby byla vnímána jen jako krátkodobý výkyv, a nepřevedla se do dlouhodobějších inflačních očekávání.

Kromě grafu z ČSÚ (viz níže) ještě doplňme, že průměrná roční míra inflace je 3,2 %, tedy nad inflačním cílem i s tolerančním pásmem. Meziměsíční inflace (červenec 2021 vůči červenci 2020) je  3,4 %. Inflace k předchozímu měsíci (červenec 2021 k červnu 2021) je dokonce 1 %, což ukazuje skutečně na silnou dynamiku, kterou nutně občané musí pocítit.

Meziroční míra inflace v ČR
1_inflace_cr.png

Zdroj: ČSÚ

Neexistuje ovšem jen CPI, podívejme se na vývoj indexu cen výrobců (PPI – Production Price Index). Vývoj PPI se navíc často v čase začne odrážet v CPI, tj. v cenách pro konečné spotřebitele. U průmyslu, stavebnictví, zemědělství najdeme vývoj PPI převyšující i významně 2 %.

2_indexcen.png
Zdroj: ČSÚ

Poněkud delší časová řada ukáže pohled na míru inflace (v průměru za daný rok v %).

3_inflace_rust.png

Zdroj: ČSÚ, makroekonomický přehled
 

Kde je zdroj vyšší inflace?

To, co komplikuje situaci, je fakt, že zdroje jsou na straně poptávkové i nabídkové (nákladové). Nákladová inflace přichází především ze zahraničí, což zároveň znamená, že posilující koruna může tuto inflaci brzdit.

Poptávková inflace je spojena částečně s nárůstem pandemických výdajů. ČNB nejspíše původně počítala, že inflace bude mít krátkodobý dopad, když obyvatelé vrhnou do ekonomiky své nadměrné úspory (rekordní míra úspor domácností v minulém roce přesahující 18 %). Úspory jsou samozřejmě ve společnosti velmi nerovnoměrně rozloženy, i když o nich bohužel nemáme přesné údaje od ČSÚ.

Tento výdajový náraz by ovšem měl jen dočasný charakter. Pak tu máme firmy, resp. sektory, které se snaží dohnat covidový propad a „napálit“ ceny. Někdy se k tomu přidává zdražení vstupů, jinde i problém s nedostatkem zaměstnanců (např. v gastronomii, odkud zaměstnanci přešli do průmyslu, kde se nevyplácí minimální mzda a zbytek tzv. „na ruku“).

Za hlavní problém ovšem považuji inflaci nákladovou, která dominantně směřuje ze zahraničí. I v tomto případě se jedná o kombinaci faktorů. Na jedné straně je to zdražení kontejnerové přepravy, přetrvávající problémy ve výrobních řetězcích, na druhé pak významné zdražování primárních komodit.

Zde je skutečně zakopaný pes. V případě primárních komodit se totiž jedná o spekulaci, dále o hedging proti inflaci (paradoxní, leč skutečně tomu tak je, nákupem primárních komodit, nejen zlata, se proti inflaci hedguju, tj. zajišťuji). Je tu ovšem i strukturální faktor, a to je tlak na přeměnu ekonomik, na zelenou tranzici. Právě ta stojí za poptávkou po mědi. Globálně vzato je tu ještě silně přepálený americký stimul a slabší americký dolar.

Není divu, že dramatický nárůst cen komodit, od ropy po lithium a hliník, znovu do hry vrací tzv. komoditní supercyklus, který byl charakteristický pro období před Velkou recesí (jistě si čtenáři vzpomenout na potravinovou krizi, která byla dána jak spekulativně, tak fundamentálně podporou biopaliv). Několik grafů níže ukáže, o jak silný nárůst cen primárních komodit se jedná.

4_ropa_cena-150x150.jpg

                        med_cena-150x150a.jpg

Vývoj cen ropy Brent za poslední rok             Vývoj cen mědi za poslední rok


hlinik_cena-150x150a.jpg                       lithium_cena-150x150a.jpg

Vývoj cen hliníku za poslední rok                  Vývoj cen lithia za poslední rok

Nákladová inflace je, jak víme od 70. let, nepříjemný problém a pro centrální banky vytváří dilema. Klasicky se sice nabízí navýšit úrokové sazby, příp. učinit jiné kroky k restriktivní měnové politice. Jenže to není řešení „u kořene“ problému, nemluvě o tom, že téměř zaručeným výsledkem je zaříznutí ekonomického růstu a nastupující recese i s vyšší nezaměstnaností.

Vidíme, že ČNB se už vydala cestou restriktivní měnové politiky (repo sazba 0,75 %, další navyšování se očekává), neboť ve hře je také důvěryhodnost centrální banky, plus snaha neukotvit v ekonomice vyšší inflační očekávání.

Bohužel, i po výrocích několika politiků kandidujících v podzimních volbách, většině z nich naprosto uniká, co tento restriktivní směr monetární politiky znamená.

Už jsem opakovaně psala o problému vzniku strukturálního deficitu (který je dán snižováním daní, které notabene nemají silný prorůstový efekt, ale spíš „prolobbystický“). Příští vláda se bude muset vzhledem k dynamice nárůstu deficitu státního rozpočtu k problému nějak postavit. Najít někoho, kdo si uvědomuje složitost manévru fiskální konsolidace, za situace zpřísňování monetární politiky, bude ekvivalentní hledání duhového jednorožce.

Komunikace mezi vládou a centrální bankou musí být intenzivnější, ale stejně tak i vědomí toho, že vyřešit strukturální deficit kolem 200 mld. Kč, si vyžádá řadu kroků na straně příjmové i výdajové. Jejich načasování, dopady na jednotlivé skupiny atd. jsou úkolem nesmírně obtížným i pro zkušeného makroekonoma, natož pak pro ty, kteří už se nyní vidí v sesli ministra financí.

Do toho všeho je tu bublina na trhu nemovitostí (ČNB odhaduje, že nemovitosti jsou nadhodnoceny až o 25 %), přičemž problém skutečně není v malé výstavbě, ale v tom, že se byty staly investičním aktivem a stále více jsou i v hledáčku finančních fondů. Což je pro budoucnost silná sociální rozbuška.

Obávám se, že najedeme na cestu nejprimitivnější, která je u nás v takové oblibě, tj. kombinaci monetární a fiskální restrikce, která nejenže zařízne ekonomiku, ale navíc ji ještě předčasně zavře možnost postpandemické modernizace, která musí, i vzhledem k výše uvedeným faktorům jako poruchy výrobních řetězců, mít podobu lokální ekonomiky a jejího budování.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama