Konflikt s Ruskem

Počet zobrazení: 3127

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na hlavní zdroje nepřátelství Západu a Ruska v současnosti. Ukazuje, že příčiny ke konfrontaci jsou záměrně uměle vytvořené.

Jak s uspokojením hlásá server Ministerstva obrany ČR „čeští piloti letounů JAS-39 Gripen mají za sebou první měsíc střežení vzdušného prostoru Baltských států. Celkem pětkrát již zasahovali v rámci ostré hotovosti aliančního systému“. Podle téhož zdroje se zmíněné zásahy ve všech případech týkaly letounů vzdušných sil Ruské federace. I když „ostrá hotovost“ neznamenala střelbu a ruská letadla se pohybovala ve vzdušném prostoru vlastního státu, ministr obrany vše komentoval slovy, že „naši letci v praxi naplňují základní princip NATO, tedy kolektivní obranu“. Samozřejmost, s jakou se Armáda České republiky vyjadřuje k otázce nutnosti obrany před Ruskem, je vskutku fascinující. K čemu se vlastně připravuje?
 

Česko proti Rusku
 

Na první pohled se protiruská politika opírá o náladu veřejnosti. Podle červnové tiskové zprávy Centra pro výzkum veřejného mínění Občané o situaci ve světě a o působení klíčových aktérů na ni plných 50 % dotázaných vyjádřilo nespokojenost s působením Ruska na vývoj politické a bezpečnostní situace ve světě (spokojeno bylo 12 %). Neméně zajímavé údaje také zveřejnila Evropská rada pro mezinárodní otázky, což je výzkumné a propagandistické panevropské pracoviště. Její zpráva Dejte lidu to, co chce z letošního září je pozoruhodná už podivným výběrem států, kterých se zveřejněná informace dotýká: otázky o vztahu k Rusku zcela vynechaly takové evropské země, jako jsou pobaltské státy, Ukrajina, státy bývalé Jugoslávie či Bulharsko, o Bělorusku nemluvě. V této ořezané (Pan-)Evropě se podařilo zjistit, jaký mají obyvatelé 14 států vztah k případnému konfliktu USA s Ruskem. Protože konflikt nebyl definován, je pravděpodobné, že většině dotázaných výraz „konflikt“ evokoval válku.

krejci_rusko1-768x608.png

Jak ukazuje graf, podle tohoto výzkumu téměř čtvrtina Čechů vyjadřovala ochotu přiklonit se v „konfliktu“ s Ruskem na stranu USA. Takto svým nadšením zaujali Češi třetí místo za nedostižnými Poláky a překvapujícími Dány. Také Slováci se svým odhodláním podpořit USA v „konfliktu“ s Ruskem skončili na třetím místě – ovšem od konce. Celkově, jak uvádí zpráva, voliči „v konfliktu mezi USA a Ruskem jasně upřednostňují, aby Evropská unie zůstala neutrální“. Ještě výrazněji neutrální postoj zaujímají lidé z vybraných zemí k případnému konfliktu mezi USA a Čínou (viz str. 8–10 citované zprávy). Řečeno jinak, v Česku převládají protiruské nálady, chybí ale odhodlání prolévat krev v případě „konfliktu“ s Ruskem za zájmy největšího spojence. Zdá se, že většina Čechů nevykazuje to bojovné odhodlání při naplňování principů „kolektivní obrany“ jako Ministerstvo obrany a ministr sám.
 

Živený strach
 

Nabízí se otázka, odkud se bere nesouhlas poloviny české veřejnosti s ruskou zahraniční politikou. Odpověď, že za to mohou média a školy, je neúplná: sdělovací prostředky sice formují veřejné mínění, ale novináři i učitelé pouze reprodukují informace a postoje, které pramení z jiných zdrojů. Jedním z nich je bezesporu vojensko-politická organizace zvaná NATO. Stačí pohlédnout na oficiální stránky Severoatlantické aliance, které mimo jiné přinášejí Demaskování pěti ruských mýtů. Kdo rozklikne tuto stránku, může nalézt dole odkaz na další dlouhou řadu „vyvrácených“ kremelských mýtů. Každý, kdo by chtěl udělat kariéru ve státní správě, veřejnoprávních médiích či v bohatých neziskových nevládních organizacích, by se měl tuto argumentaci naučit nazpaměť. Je totiž zřejmé, že co za touto linií jest, od ďábla jest. Kdo se odchýlí od zmíněného kodexu, je odsouzen býti trollem.

Jen několik poznámek k onomu ideovému zákoníku Aliance. Celá internetová stránka o vztazích NATO s Ruskem je uvedena tvrzením, že „od doby, kdy Rusko začalo agresivní akce proti Ukrajině, ruská oficiální místa obviňují NATO ze série hrozeb a nepřátelských akcí“. To není zcela přesné. Oficiální veřejné „obviňování“ Severoatlantické aliance ze strany Moskvy začalo v roce 1999 během bombardování Jugoslávie a při dvou vlnách rozšiřování Aliance – v roce 1999 a 2004 – směrem na východ. Také převrat v Kyjevě v roce 2014 byl spojován s aktivitami některých členských států NATO. Samotný konflikt na východě Ukrajiny je neoddělitelně svázán s obavou nejen Moskvy, ale i Rusů tam žijících, že se Ukrajina a Krym stanou další základnou USA. Členství v NATO bylo Ukrajině (a také Gruzii a Severní Makedonii) přislíbeno v roce 2008.

„Mýtus č. 1: NATO tvrdí, že Rusko porušilo Smlouvu o likvidaci raket kratšího a středního doletu, protože chce ospravedlnit nová rozmístění,“ píše se na stránce Aliance. Jako protiargument se uvádí porušení uvedené smlouvy ze strany Ruska. To tvrdí Washington, k němuž se přidali evropští spojenci. Rusko to popírá. Jediným důkazem by mohly být testy pod společnou kontrolou. Když ale je příčinou odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu chování Ruska, proč by mělo první rozmístění amerických raket středního doletu – podle prohlášení ministra obrany USA – proběhnout v Asii, tedy proti Číně?

„Mýtus č. 3: Spojenci v NATO mají příliš velké výdaje na obranu.“

Skutečnost: Dnes čelíme nejméně předvídatelné bezpečnostní situaci za mnoho let – včetně asertivnějšího Ruska, kybernetických a hybridních hrozeb, nestability napříč Středním Východem a severní Afrikou a pokračujících teroristických hrozeb. Všichni spojenci NATO chápou, že v nepředvídatelném světě musíme investovat do naší bezpečnosti.“ V reakci na tyto skutečnosti se spojenci v NATO v roce 2014 rozhodli v průběhu deseti let zvýšit vojenské výdaje na dvě procenta hrubého domácího produktu.

Argumentace proti kritice příliš velkých výdajů postrádá věcné zdůvodnění. Pouze předsudky či podnikatelskými zájmy nespoutaná analýza potenciálních hrozeb a rizik může ukázat, zda vojenské výdaje na úrovni dvou procent hrubého domácího produktu jsou nezřízeným plýtváním, nebo jsou dostatečné, či dokonce malé. I když se odvolává na oficiální informaci Obranné výdaje zemí NATO (2012–2019), neukazuje, že síla má relativní podobu – musí být porovnána se silou potenciálního protivníka, v tomto případě Ruska nebo Číny. Stačí převzít zmíněné oficiální údaje, které ukazuje i následující graf (s. 5 dokumentu) a vše je rázem srozumitelnější: vojenské výdaje států NATO jsou více než 900 miliard a nadále rostou. Proti nim stojí podle údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru vojenské výdaje Ruska, které jsou v posledních třech letech pod 70 miliard dolarů a klesají. I samotné evropské státy Severoatlantické aliance bez USA vydaly loni na obranu přibližně čtyřikrát víc než Rusko. Naivita argumentace na internetových stánkách NATO je tak velká, že je zřejmé, že diskuse je zbytečná. A vlastně i nemyslitelná: prosadit se s takovýmto krédem je možné jen veřejnoprávním přehlušením případné diskuse. Snad někdy přijde do Bruselu rozumný rozkaz.

krejci_rusko2-768x511.png

 

Zbytečný konflikt
 

Nikde není nástup umělé inteligence tak razantní jako ve zbraňových systémech. Kdo viděl přehlídku Čínské lidové osvobozenecké armády při oslavách 70. výročí založení ČLR, jistě zaznamenal, že svět se dramaticky mění. Jen předvedená mezikontinentální balistická raketa DF-41 má takové bojové charakteristiky v podobě doletu a variability hlavice, že nelze předpokládat změnu strategické rovnováhy sil rozmístěním amerických raket středního doletu v Asii, které avizoval šéf Pentagonu. K tomu je třeba přičíst, že na mezinárodním diskusním klubu Valdaj oznámil minulý týden Vladimír Putin, že Rusko pomůže Číně při vývoji systému včasného varování. To bude znamenat zdokonalení obrany této země na kvalitativně novou úroveň. Pomáhat někomu s obranou – což v daném případě dělá Rusko i dodávkami systému S-400 a S-500 Číně – znamená, že nevěříte v konflikt s touto zemí. V září proběhlo v Orenburské oblasti, tedy na rozhraní Evropy a Asie, vojenské cvičení Centrum-2019. Vedle ruských a čínských vojáků zde byly zastoupeny i armády několika středoasijských republik, ale také – bok po boku – vojáci Indie a Pákistánu. Nesmyslný tlak Washingtonu a Bruselu na Moskvu a Peking vytváří na východě Eurasie zatím neformální, ale už dnes neporazitelný blok.

Hlasatelé přirozené agresivity Ruska, kteří volají po dalším zbrojení a po dalších sankcích, vytvářejí zcela uměle zbytečný nebezpečný konflikt. Rusko samozřejmě není ideální stát – což není ani jeden stát. Není dobré zapírat, že iniciativa v rozbíjení slibných vztahů po implozi Sovětského svazu byla na straně Západu – uznat tento fakt znamená poučit se. Žádný objektivní důvod ke konfrontaci Západu a Ruska ale neexistuje. Existují pouze myšlenkové stereotypy a zájmy určitých zcela konkrétních politických, ekonomických a vojenských skupin na tom, aby zde bylo rostoucí napětí.

Situace ve vztazích s Ruskem se v posledních dvou dekádách zauzlila do historicky nebývalé podoby. Nahromadilo se mnoho důvodů pro nedůvěru. Citované internetové stránky NATO ale obsahují velmi důležitou pravdu: vskutku žijeme v „nejméně předvídatelné bezpečnostní situaci“. Stačí málo, a vše se dramaticky zhorší – nebo zlepší. Zatím především chybí dobrá vůle.

(Komentár vyšiel na českom webovom časopise !Argument 7. 10. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984