Reklama
Reklama

Už i básník Jaroslav Holoubek má svou knihovnu a bustu

Počet zobrazení: 1807

Na Vysoké škole hotelové v Praze 8 – Kobylisích přejmenovali koncem března 2019 školní knihovnu na „Knihovnu Dr. Jaroslava Holoubka“ a odhalili jeho bustu, dílo ak. soch. Ladislava Janoucha. Byl jsem pozván a chvíle tam strávené – se skvělým cateringem, jaký umějí připravit pro gurmány jenom opravdoví mistři a jejich studenti, mi před očima běžel život a práce mého dlouholetého kolegy.

holoubek_busta.jpg

Pracovali jsme spolu, bavili se spolu, bouřili jsme se spolu, holdovali jsme spolu životu, páchali jsme i okamžiky, které se dříve ani později nenosily.

Jak z přednesu jedné z Holoubkových povídek na slavnostní akci – již posametové provenience, Jarda autenticky vylíčil okamžiky, které mu mohly v rodině způsobit obtíže, jednou v Petrohradě – dříve Leningradě, později ve Francii a posléze i v Mongolsku. Konečně i na Slovensku

.A srovnal všechno i s dobou, kdy doma vládla ta tuhá normalizace a totalita.

Oba jsme i o této době věděli své a jeden o druhém jsme věděli všechno, co konečně o nás obou věděli i naše manželky a blízcí v rodinách.

S básníkem jsme spoluorganizovali sami, oblečeni v kostýmech Hudebního divadla v Karlíně, radostné akce u třeboňského rybníka Svět a se Světem v obrazech – přišly mezi nás tisíce mladých a spokojených chlapců a děvčat; řečnili jsme k davu; v tuhé době jsme uspořádali Bitvu u Sudoměře, kterou nám kazili hlučící pořádkové helikoptéry; předtím jsme pořádali v Mladé frontě Vavřínovou podkovu v Praze i v Pardubicích – nejvěčší lidský dostih na světě. Byli jsme mladí, dvakrát jsme spolu unikli nebezpečí šatlavy v Bartolomějské ulici, uprostřed Prahy, Rušili jsme prý řád města.

Jeden druhého jsme se před strážci zákona jako nevinní zastávali.

jaroslav_holoubek.jpgJaroslav Holoubek.
Foto: Petr Novák, Wikipedia.

Když čas oponou trhnul v listopadu 1989, Jarda byl šťasten zájmem okolí a o vše, co uměl a dokázal. Jednou jsme jej potkali s mou manželkou v blízkosti, tenkrát již znovu Masarykova nádraží, byl fešácky oblečen jako konečně vždycky. Nadmíru si užíval práce v čele  deníku Blesk a byl hrdý na to, jak prý „Amíci dbají, abych byl vždycky jako ze škatulky.“ Častěji než dříve se dostával do světa, mohl jej více poznávat a využívat i svých jazykových znalostí. Pak střídal redakce – sunul se z jedné do druhé, jak redakce vznikaly a zase zanikaly.

Žil jinak než dříve – ale zase ne snadno. Musel se leckdy podbízet, nebránil se tomu.

Nakonec jsme oba skončili na místech, která jsme nikdy v životě v novinářské práci nepředpokládali, Jaroušek jako „cheef editor“ v časopisu pro hotely a restaurace, já v podobných redakcích, sice jako řadový redaktor – v časopisech Restaurant Revue a Sommeliér. Psali jsme s kuchaři kuchařky, pořádali akce o nejlepší český knedlík. To už jsem měl dávné a přenádherné vztahy s panem ředitelem Znovínu, Ing. Pavlem Vajčnerem. Jezdili jsme s výtvarníky, básníky, novináři do Znojemské vinařské podoblasti, do Znovínu.

Naše řady rostly a byly to řady hodně spokojené. Jaroslav Holoubek tehdy probudil a zveřejnil svůj talent a zájem, básnil dlouhé roky o víně. Měl své posluchače, kteří jej za to měli rádi. I já k nim patřil.

Kořeny  mého vztahu s vinaři však z mé strany sahaly až do doby, o nichž básník začal psát později již jako o smutných včerejších časech.

Tehdy v těch „temných dobách“ jsem mu hodně pomáhal nejenom s jeho vztahem ke krásnému  vínu – ale i k rozvinutí  jeho velké lásky k myslivosti. 

holoubek_pomnik.jpgA najednou, jak šel čas, jsme oba byli pořád více a více rozčarováni, že není všechno, co se nazývá zlatem, třpytivým. Sám jsem začal učit Mediální praktika na Gymnáziu bratří Čapků v Praze 10 – v Hostivaři; básník přicházel na moje hodiny. Fandil nám ředitel gymnázia Václav Andrle a my si vymýšleli. Odhalili jsme bustu Arnošta Lustiga a pak poseděli v Hostivařské  zahradní restauraci, kde se točily dodneška reprízované, především Sequensovy filmy .

I Jaroslav si začal hledat nové uplatnění, stal se odborným asistentem pro marketing Vysoké školy hotelové.

Jaroslav postupně hlouběji poznával, že ani on a ani já jsme se nenarodili 17. listopadu 1989.

Dokonce zase v nikoliv zcela klidné době jakou žijeme až dosud, přijal básník se ctí a poklonou dekoraci za své básnění až na daleké ruské Sibiři.

Čímž se sice nechlubil, ale byl tomu moc rád.

Byl mezi námi dvěma rozdíl deseti let. Byl jsem starší. Oba jsme se narodili na Českomoravské vysočině. Oba jsme nějakou dobu pracovali v Jihlavě. Přiznám se, že jsme k sobě měli životně velkou citovou slabost.

Předminulý rok jsem se vypravil v krásném letním dnu poprvé v životě do Holoubkovy rodné Nové Vsi u Chotěboře. Z jeho vyprávění jsem znal skoro všechno. I ta hrdost ke společnému rodnému kraji troubila na Jardovu trubku polnici v našem kamarádství. Položil jsem na hrob kytičku k pomníku, který tak krásně vytvořil pro „Jarouška“ sochař nad sochaře, Radek Dvořák.

Posadil na granit malá bílá holoubata.

Teď má básník nejenom sněhobílý náhrobek, ale ještě ke všemu navíc, ač ke smutku není mezi námi, i svou „Knihovnu Dr. Jaroslava Holoubka“ (kdo ji kromě něho takovou a navíc školní – ještě má?); taková kromě několika málo, není!

Jsem moc rád, že nemá ještě letiště. 

Má nyní i bustu od souznějícího sochařského kamaráda, také s rodnými kořeny v kraji, kolem Světlé nad Sázavou, tam, kde šumí na Stvořidlech řeka Sázava...

Foto: autor


JAROSLAV HOLOUBEK
„Modlitba o víně“

„... Pozvedám číši vína
na to, že jsi tady,
má lásko, žízni, moje zemi.
Ať víno,
jak sváteční dny
v kruté všednosti,
vždy ku pomoci je mi.
Amen.“

(úryvek)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama