Reklama
Reklama

Zde byl zastřelen, jinde zapomenut!

Počet zobrazení: 1504

Stalo se a určitě má být snad i zapomenuto. Vedle jihlavského Kostela svatého Ignáce, blízko někdejších vojenských klášterních kasáren, byl vzbouřenými německými nacionalisty, do jednoho nesmlouvavými ve svém odporu proti existenci nové Československé republiky, 23. června 1920 zastřelen československý vojín Martin Šlavka.

vojiin_slavka1.jpg

Dá se předpokládat, že to byl mladý legionář, povolaný bránit s puškou v ruce nový samostatný stát.
 

Čech, Slovák, Rusín?
 

Jeho druzi krátce po vraždě připevnili k místu zločinu nezvykle malou pamětní mramorovou destičku a umístili ji na zeď, na požehnanou církevní stěnu.

Od klukovských let, snad i proto, že pár kroků odtud v úzké Hluboké ulici, vedoucí z velkého náměstí, byl jihlavským gestapem vězněn a zbit dopoledne 15. března 1939 za to, že byl komunista (Čechem, který se dal k Němcům) můj tatínek Jakub Hrabica.

A tak si obě tato místa dobře pamatuji.

Zatímco u gestapácké mučírny, v té úzké uličce není žádného připomenutí, sídlí zde nyní magistrát města, destička na náměstí mne pořád přitahuje. Přežila první republiku, prvorepublikové Masarykovo náměstí, Adolf Hitler Platz, Náměstí Míru a snad i nynější přítomnost s opětovným názvem po TGM. Protektorát Böhmen und Mähren přežila díky jedné fánce omítky, ostatní režimy ji braly v pokorné pietě.
 

S kytičkou na klopě
 

Téměř po sto letech, kdy se vražda československého vojáka odehrála, jsem se zase vypravil na jihlavské Masarykovo náměstí, abych tu našel zvláštní pamětní destičku s nápisem: „Zde byl 23. 6. 1929 zastřelen německými nacionalisty Martin Šlavka vojín Československé armády.“

S fotoaparátem pátrám na pravé straně jihlavského náměstí, v blízkosti Křížové ulice, a sleduji a pozoruji dům od domu. Nikde nic. Dostávám se rukama pod reklamní tabule. Vstupuji na kavárenskou zahrádku s rozevřeným slunečním deštníkem a odkrývám plachtu.

jihlava_u_sv._ignaca1.jpg

Ejhle, pamětní destička existuje. Jsem nálezu moc rád, pamětní deska již vůbec nikomu nic neříká. Mladé dvojici se omlouvám a vysvětluji, co fotografuji. Zírá na mne pohledem i slovy v údivu a nemůže pochopit, jaké mají lidé v mém věku podivné zájmy.

Jsem nadmíru spokojený, jako fotograf i jako novinář!
 

Sochaborectví nám je a bylo vždy vlastní
 

Na Masarykově náměstí v Jihlavě není mnoho pamětních desek, jedna honosná je na zdi radnice k připomenutí Zikmundových kompaktát a druhá ledabyle odbytá – jakoby náhrobní kámen – u Morového sloupu. Ta připomíná svým textem sebeupálení dávného kolegy a soudruha, básníka a deklamátora, odborového funkcionáře z jihlavského Motorpalu Evžena Plocka.

Sdělení o tom, že se tu Evžen v dubnu 1969 upálil na protest proti normalizační politice KSČ, mne silně irituje. Těžce nesu všechno, co se kolem jeho odchodu ze života dodneška odehrává, co píší a vymýšlejí si moji kolegové z tamních  Jihlavských listů, co zveřejňuje rozhlas a televize, k čemu všemu se neznalí propůjčují a co doplňují s odstupem prošlých roků. Občas se zastavím v Jihlavě u jeho hrobu.

A zvláště mne zarmucuje, kdo se k tomuto čistému člověku i dneska stále hlásí. A při pohledu sám na sebe se ani na chvíli nestydí ronit krokodýlí slzy!

Jihlava vůbec nemá mnoho pamětních desek. Většinou zmizely jako pára nad hrncem, dost zůstalo ke Gustavu Mahlerovi, Bedřichu Smetanovi, zakladateli první české opatrovny, národnímu buditeli MUDr. Leopoldu Fritzovi, Karlu Havlíčku Borovskému, hodně přibylo, některé čekají ještě na odhalení.

jihlava_namestie1.jpg

Sám bych si přál, aby vedle kamenů na památku popravených v padesátých letech XX. století byla u bývalé věznice v Tolstého ulici (nyní vysoké školy), odhalena i deska na památku německým mladým dezertérům, které tu sami Němci stříleli jako zajíce ve sklepě koncem druhé světové války.

Ač nezralého věku jsem byl u toho, když tyto mladé statečné chlapce, odmítající sloužit Hitlerovi, vodili chodbami vězení, již bez distinkcí, bledé na smrt – na popravu.

A v papírových pytlích je uvěznění Češi mrtvé odváželi.

Jihlava se pyšní deskou svému rodákovi, zpěváku Stanislavu Procházkovi, na jihlavském hřbitově na Kalvárii je zcela zapomenutá poslední svědkyně sarajevského atentátu na Ferdinanda d'Este, a na hraběnku Chotkovou, Helena Pešutová-Navrátilová. Na hřbitovní zdi ústředního hřbitova je pamětní deska k památce šesti sovětských tankistů a dvou jihlavských občanů, kteří je naváděli – zde v ranních hodinách 9. května 1945 zahynuli při osvobozování Jihlavy.

Pomník rudoamějcům se podařilo na poslední chvíli zachovat. Měl na mále. Pomalovali aspoň pískovcovým sochám hlavy na bílo. Náměstí Rudé armády, kde stojí podnes toto vojenské sousoší, však bylo po 17. listopadu 1989 přejmenováno. V šedesátých letech zničenou sochu TGM, dílo tragicky vězněním zesnulého ak. soch. Jiřího Švengsbíra nakonec povstalo z mrtvých.

Nepodařenou sochu Klementa Gottwalda s oprátkou na krku se v sametově povstaleckém nadšení podařilo odstranit.

Fučíkovu ulici v Jihlavě-Bedřichově se předsedovi názvoslovné komise hned po roce 1989, mému skvělému učiteli a sportovci, funkcionáři v Národní frontě obrozené Československé strany socialistické, Jaroslavu Točíkovi, podařilo přejmenovat.
 

Habermanovy slične vykované pruty
 

Poněkud zajímavější byl osud krásného kovářského díla světově známého kováře Alfréda Habermana, seniora. Když se v Jihlavě dostavěla budova okresního výboru KSČ, umělecký kovář naplnil zadání, vytvořil tři štíhlé kovářské pruty – tři součásti marxismu-leninismu: marxistickou ekonomii, marxistickou filozofii a vědecký komunismus.

Když se později ve vzpouře proti normalizaci sebeupálený Evžen Plocek vrátil po 21. srpnu 1968 z mimořádného sjezdu KSČ v Praze 9, ve Vysočanech, konala se v jihlavské knihovně malá sešlost. Účastníky byli Evžen Plocek, primář MUDr. Jiří Dvorník, doc. Šebesta z Pedagogického institutu, kovář Alfréd Haberman. Byl jsem tam s nimi.

Všichni se dotazovali kováře, co se stane z jeho „pruty“, kdyby se kolo dějin zvrtlo.

Kovář vypjal sebevědomě hruď a po sklence albánského asfaltového koňaku pronesl:

„Z třech součástí marxismu-leninismu budou přes noc tři pruty Svatoplukovy.“ 

Když ministr Igor Němec s jinými vymyslel, avšak nikdy nedodržel, rovněž s jinými, že majetek KSČ a SSM se musí navrátit do rukou lidu, chtěli jihlavští privatizátoři do své správy i novou budovu; leželo jim však v krku přítomné Habermanovo dílo.

Chtěli jej roztavit nebo odeslat do šrotu. 

Trochu jsme se zasloužili dílem o to, že na svém místě stojí dodnes a zdobí krásnou Jihlavu. Avšak bez zájmu a bez povšimnutí. Pláty připomínají nynější mizející stromy po kůrovci.

Zatímco však vcelku pevně stojí i betonový bunkr, obchodní dům PRIOR na třetím největším náměstí v Evropě. V sousedním Německu se v takových shlédl i architekt Zdeněk Sklepek a ti, kdož rozhodovali.

Zdobí jej anonymně i moc nepodařený a utajený verš básníka Jana Skácela.   

Něčím se musel i velký básník živit.

K němu, po bourání průmyslových objektů Moravských kováren a Kotvy přibylo posléze další jihlavské obludárium, City Park, vystavěné pod městskými hradbami.

Na protest proti této stavbě se na její dostavbě jeden občan Jihlavy na úsvitu 1. ledna demonstrativně oběsil.

Zmiňovanému dílu však byla dokonce udělena po roce 2000 architektonická cena „Nejlepší stavba roku“.

Navrhovatelka se posléze pochlubila tím, že tudy v otevřeném průtahu velkého supermarketu s kapacitou až 100 000 a více návštěvníků (Jihlava jich má polovinu) jednou zašustí i listí a ozve se i zurčící potůček.

Primátor se tenkrát přede mnou holedbal:

„Neber miliardy pro město, když je ruka páně otevřená!“

Kdeže loňské sněhy jsou?

Proti gustu žádný dišputát.

Foto: Autor

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama