Reklama
Reklama

Socialismus a trh – otazník inovace a motivace

Nakladatelství Filosofia vydalo pod názvem Iluze liberální spravedlnosti soubor esejů profesora politické filosofie na Oxfordské univerzitě Geralda A. Cohena. Cohen je jedním z hlavních představitelů tzv. analytického marxismu...
Počet zobrazení: 1327
11_a-m.jpg

Nakladatelství Filosofia vydalo pod názvem Iluze liberální spravedlnosti soubor esejů profesora politické filosofie na Oxfordské univerzitě Geralda A. Cohena. Cohen je jedním z hlavních představitelů tzv. analytického marxismu, jehož koryfejové sami sebe poněkud ambiciózně označují za No Bullshit Marxists („marxisty bez keců“). Nejznámější Cohenovou knihou je titul Karl Marx’s Theory of History: A Defence z roku 1978, ve které postupy v Británii oblíbené analytické filosofie obhajuje historický materialismus proti kritice vedené z weberovských pozic. Zároveň v něm kritizuje pracovní teorii hodnoty a další údajné vady „neanalytického“ marxismu. Kritika dialektické metody a „funkcionálních vysvětlení” je v pracích analytických marxistů vedena z půdy metodologického individualismu. Analytičtí marxisté požadují, aby veškerá vysvětlení ve společenských vědách byla redukovatelná na motivace jednotlivců. Nelze však říci, že by analytický marxismus jednoduše přesazoval axiomy neoklasické ekonomie do analýzy marxistických témat jako vykořisťování, třídy, revoluce. Mnozí představitelé diskutované skupiny (např. Jon Elster) předpoklady neoklasické ekonomie zásadně kritizovali a podíleli se tak na formování behaviorální ekonomie. Paralela s bajkou o lišce a hroznu Českému čtenáři předložený soubor obsahuje šest textů: Pražská preambule k příspěvku Proč ne socialismus?, Je možné dosáhnout rovnosti a pospolitosti?, Rovnost: od faktu k normě, Spravedlnost, podněty a sobectví, Kde je třeba jednat. V oblasti distributivní spravedlnosti a Svoboda a peníze. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že primárním zaměřením publikace je Cohenova normativní teorie distributivní spravedlnosti. Zjištění, že socialismus není historickou nutností, podle Cohena implikuje, že socialisté se musí obrátit k normativitě. Cohen pak vede polemiku s hlavním představitelem levicového liberalismu, Johnem Rawlsem, kritizujíc především jeho princip diference, podle kterého jsou příjmové nerovnosti legitimní, když vedou k zlepšení situace nejhůře postavených členů společnosti. (Připomínám, že Cohen i Rawls se shodují v názoru, že rozdíly v přirozeném talentu neopravňují k pobírání vyššího příjmu.) Krátce řečeno, podle Cohena je spravedlivé pouze rozdělování rovným dílem, eventuálně rozdělování podle potřeb. Tento Cohenův přístup předurčuje též jeho názor na modely socialismu. Přestože Cohenův analytický marxismus je učiněnou kvintesencí revizionismu, nelze přehlédnout, že pokud jde o názor na optimální podobu socialismu, vyjadřuje se radikálněji než současná KSČM. Cohen vysvětluje soudobou preferenci tržního socialismu zbylými intelektuály radikální levice paralelou s bajkou o lišce a hroznu. Zkušenost zhroucení východního bloku je samotnými socialisty chápána jako konečný důkaz o nerealizovatelnosti netržního socialismu. Tito zhrzení socialisté uvažují stejně jako liška, která nedosáhla na hrozno, a tak si pomyslela, že je stejně kyselé. Vzhlížení k plánovitému socialismu proto nahradili vzhlížením k tržnímu socialismu založenému na zaměstnaneckém vlastnictví. Plusy a mínusy tržního a netržního Cohen kritizuje tržní socialismus především proto, že nenaplňuje jeho pojetí distributivní spravedlnosti. On se domnívá, že trh je efektivní a že výsledky tržního rozdělování lze tedy kritizovat pouze z normativních pozic kvůli jeho distributivní nespravedlnosti a kvůli egoistickým motivacím, které u lidí předpokládá a podporuje. Marxova kritika trhu byla právě opačná: podle Marxe nelze tržní rozdělování kritizovat normativně, ale pouze proto, že trh je neefektivní a brání realizaci skutečně lidské svobody. Překonání trhu je proto podle Marxe důležitější než překonání buržoazní spravedlnosti. Podle Marxe bude rozdělování v „první fázi komunismu“ probíhat v souladu s buržoazní spravedlností „podle příspěvku k výrobě“. Ovšem zatímco v kapitalismu je tato buržoazní norma pouze na papíře, v „první fázi komunismu“ bude skutečně naplňována. Ve „druhé fázi komunismu“, která se podle Marxe vyznačuje překonáním problému vzácnosti, však již přestává mít kategorie spravedlnosti význam. Distributivní spravedlnosti je zapotřebí pouze tam, kde existuje vzácnost a tudíž konkurence ve spotřebě. Proto je nepřesné říkat, že ve druhé fázi komunismu dochází k „rozdělování podle potřeb“. Správnější by bylo říkat, že každý si bude brát tolik, kolik bude potřebovat, respektive kolik se mu zachce, neboť nebude existovat žádný státní orgán, který by posuzoval, na jaké potřeby má kdo nárok. Cohen se však snaží svou normativní analýzou dokázat, že i v kapitalismu a v první fázi socialismu je třeba usilovat o maximální přiblížení ke komunistické povaze rozdělování. To vysvětluje, proč se Cohen tolik věnuje normativní analýze. Podle Marxe ve druhé fázi komunismu nebude potřeba ani státu, ani spravedlnosti, ani rozdělování. To je však možné pouze po překonání problematiky vzácnosti. Podle Cohena máme již v rámci kapitalistického státu usilovat o to, aby se státní instituce i jednotlivci řídili normami rovnostářské distributivní spravedlnosti. O modelu nového netržního socialismu Pokud jde o efektivitu tržního kapitalismu a tržního socialismu, Cohen explicitně přijímá kritiku, kterou vůči netržnímu socialismu vznesli Mises a Hayek. Podle Misese je nutnou podmínkou racionální volby mezi různými variantami výroby redukce veškeré hodnoty na jednotný jmenovatel, kterým jsou tržní ceny. Socialismus je pak „logicky nemožný“, neboť neexistence trhu výrobních prostředků neumožňuje, aby byly výrobním prostředkům přiřazeny ceny odpovídající nákladům obětované příležitosti. Hayekova argumentace byla odlišná: podle něj není pro socialismus problémem ekonomická kalkulace, nýbrž nemožnost formalizovat a centrální autoritě komunikovat rozptýlené znalosti konkrétního „místa a času“, spočívající např. v získaných dovednostech jednotlivých pracovníků, nebo v neformálních pravidlech. Odpověď na Misesovou i Hayekovou kritikou netržního socialismu je východiskem práce autorské dvojice A. Cottrell a W. P. Cockshott, jejichž model nového netržního socialismu byl nedávno vydán občanským sdružením Socialistický kruh pod názvem Kybersocialismus. Ve zkratce řečeno, na Misesovu argumentaci lze odpovědět, že množství zpředmětněné společensky nutné práce může sloužit jako ono kýžené kritérium pro cost/benefit analýzu nutnou k dosažení produkční a alokační efektivity (nakolik je určitá práce společensky nutná však musí určovat trh finálních produktů). Na Hayekovu argumentaci lze zase odpovědět tak, že k centrálnímu zpracování není nutné zasílat veškeré myslitelné informace, ale pouze údaje o vstupech a výstupech pro různé varianty výroby, to jest informace, které jsou již dnes zaznamenávány a využívány podnikovými informačními systémy. (Tento argument poprvé formuloval již v roce 1932 Roderich von Ungern-Sternberg, Cottrell s Cockshottem však popisují konkrétní algoritmy umožňující určit „pracovní obsahy“ jednotlivých druhů zboží a optimalizovat strukturu výroby dle preferencí spotřebitelů. Tyto algoritmy jsou podle C&C při stávajícím stavu rozvoje výpočetní techniky realizovatelné i pro komplexní ekonomiky o mnoha milionech rozličných produktů). Každá lidská práce je stejně důležitá Cockshott s Cottrellem tak představují nenormativní směr kritiky tržního socialismu, neboť dokazují, že netržní socialismus může být vskutku efektivnější při naplňování autonomních spotřebitelských preferencí, než socialismus tržní. Na rozdíl od Cohena též nekladou normativní důraz na rozdělování rovným dílem, i když realizace jejich modelu by vedla k rozdělování, které by bylo výrazně rovnější než rozdělování kapitalistické, ale i než rozdělování v tržním socialismu. To je dáno tím, že podle C&C je každá lidská práce v rámci společenské dělby práce stejně důležitá. Z hlediska racionální ekonomické kalkulace je sice nutné započítávat hodinu více kvalifikované práce s vyšší vahou než hodinu práce méně kvalifikované, tento rozdíl ovšem má být úměrný právě nákladům potřebným na to, aby kvalifikovanější pracovník svou kvalifikaci získal. Vzhledem k tomu, že tyto náklady nese společnost (a studenti, kteří se kvalifikují pro své budoucí povolání, mají podle C&C pobírat standardní plat), neexistuje žádný důvod, proč by měl mít kvalifikovanější pracovník vyšší příjmy než pracovník nekvalifikovaný. Příjmové rozdíly jsou podle C&C odůvodnitelné pouze tehdy, když různí pracovníci vykonávají stejný druh práce s různou intenzitou, anebo tehdy, když v některém konkrétním oboru nastane převis poptávky po práci nad její nabídkou. Nutnost etické motivace Když obě knihy shrneme, Cohen preferuje společnost, která by se od současného kapitalismu lišila jenom v tom, že by progresivní přerozdělování vyrovnávalo příjem všech jedinců, aniž by to mělo vliv na ochotu talentovaných jedinců vykonávat žádanější a náročnější práce. Podle C&C by měla být koordinace jednotlivých výrobních jednotek zajišťována detailním centrálním plánem, přičemž pracovníci těchto jednotek by museli být motivováni poskytovat centru nezkreslené informace o transformaci vstupů na výstupy, zatímco pracovníci centra by museli být motivováni nezneužívat svého výsadního postavení v ekonomickém systému. Záměrné omezování finančních motivací implikuje nutnost motivací etických, v čemž může být spatřován problém obou přístupů. Vůči oběma názorům lze též namítat, že finanční odměňování úspěšných inovací a trestání za inovace neúspěšné je nejen motivační, ale i evoluční podmínkou optimální míry inovací. Problematika motivací a inovací tak zůstává ústředním problémem snahy o socialistické překonání kapitalismu. G. A. Cohen: Iluze liberální spravedlnosti, Praha: Filosofia 2006 W. P. Cockshott, A. Cottrell: Kybersocialismus, L. Marek 2006 Autor je ekonóm Medzititulky Slovo

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama