Trojští koně

Nová taktika české sociální demokracie vůči Straně zelených je jasná. Ze všech sil podporovat vnitřní opozici uvnitř relativně malé, nicméně překvapivě vlivné partaje. Ačkoli programatika politické slušnosti, s kterou šli Zelení do voleb, přišla ve psí – proměněna páně Bursíkovou „egologií“ šesti poslanců a čtyř ministrů – těší se prozatím skutečný otec zakladatel slušné podpoře členstva SZ. Je to tedy běh na dlouhou trať, tím spíš když mediálně nejznámější odpůrci nejsou zrovna silní tahouni. Nanejvýše trojští ořové, v nichž lze vytušit ambici bývalých funkcionářů – zejména Jakuba Patočky – vrátit se na partajní tribuny. Tento novinář a zakladatel Hnutí duha momentálně symbolicky figuruje v prapodivném případu „Anička“ (resp. v medializovaném případu týraného chlapce Ondřeje), vyprávění ábit la Kašpar Hauser. Dalším trojským koněm, tentokráte protievropským, má být americký radar v českých Brdech. Místo aristokraticky vyhlížejícího ministra zahraničí Schwarzenberga, exponenta rovnostářské SZ, se dvoustrannou záležitostí mezi ČR a USA přednostně zabývá místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Původně neobvykle vytrvalý obhájce vpádu do Iráku a nyní apologeta zhmotnění amerického radaru v ČR nás roky diplomatický zastupoval v Novém světě. Člen exekutivy, senátor i signatář Charty je bohužel zároveň ukázkovým výtvorem mentality minulého režimu, ba dokonce nejviditelnějším zástupcem smýšlení řady někdejších odpůrců nedemokratických systémů. Vnitřně provázaných s jejich letorou, neodpoutaných od vděčnosti Sovětskému svazu (tj. Spojeným státům americkým), od apelů na nebezpečí ztráty našich mezinárodních garancí (tj. práce s mnichovským komplexem) či poukazování na „vazby“ mezi omezováním svobod a politickou levicí (tj. návrat kapitalismu = plutokracie a bída). Je poněkud nemístné, jsou-li veřejně činní nepřátelé bývalého komunistického režimu posud formováni jeho charakterem daleko víc než tradiční nostalgici a obrat levice jim způsobuje osypky. Znervózní třeba sami příznivci Masaryka, slyší-li, že první prezident byl levičák, takže div s intolerancí neříkají (při záměně „komunisty“ za „Němce“ v prvorepublikovém sloganu): „Komunisté do vlády, my do revoluce.“ Ale tak hrozné to nebude; „revoluce“ je přece také tabu. Autor je publicista