Význam skandinávské zkušenosti pro postsocialistické společnosti

Nejsem švédský šovinista, budu mluvit o závažnosti skandinávské zkušenosti, nikoli pouze švédské, a chci zdůraznit, že se nikterak nechci chlubit svou vlastní zemí. Myslím si, že skandinávská sociální a politická zkušenost má jistý druh mezinárodní relevance nebo platnosti. Chtěl bych zdůraznit, že jsou přinejmenším čtyři typy takovéhoto významu naší zkušenosti ve Skandinávii. Čtyři druhy všeobecné závažnosti skandinávské zkušenosti · Význam pro politiku · Význam pro ekonomickou politiku · Příklad mezinárodního přátelství · Volba dlouhodobé strategie pro Evropu Jedním z nich je, že je to výzva konvenční politice, konvenčním politickým ideologiím, konvenční prezentaci toho, jaké jsou alternativy moderní, soudobé politiky. Za druhé, a to je snad ještě významnější, skandinávská zkušenost je výzvou konvenční ekonomické teorii a politice. Můžete se stavět kriticky k určitým aspektům skandinávského postupu, a mnozí z řady důvodů to také dělají, ale hlavní je to, co zjistil byznys: že tento postup funguje, zatímco při uplatnění konvenční ekonomické teorie by nefungoval, nebo by neměl fungovat. Za třetí pět severských zemí, Švédsko, Dánsko, Finsko, Norsko a Island vytvářejí společně příklad mezinárodního přátelství, které přesahuje stranickou politiku. Pět skandinávských zemí dnes nemá zcela jednotné politické zabarvení svých vlád a přesto v nich existuje hluboké porozumění pro skandinávskou sounáležitost, pro nadnárodní rodinu, která v tomto konfliktním světě je dalším příkladem, který má svůj význam. A konečně by se dalo argumentovat, že Skandinávie je možná i dlouhodobá volba pro Evropu jako celek z hlediska postavení tohoto světadílu ve světě. Podívejme se nyní na tyto výzvy poněkud podrobněji. Politická výzva · Moderní racionální politici nemusejí volit mezi neoliberalismem a politikou „třetí cesty“ · První cesta sociální demokracie je stále schůdná · Podstatné části sociálně demokratického odkazu mohou přetrvat i za buržoazních vlád Myslím, že rozhodující otázkou je, že moderní racionální politici nemusejí vybírat mezi neoliberalismem na jedné straně a tak zvanou třetí cestou nebo politikou třetí cesty, tedy jakousi neoliberální politikou s lidskou tváří, jak se provozuje v Británii za vlády A. Blaira. Sociální demokracie první cesty je do značné míry stále živá a sociální demokracie ve Skandinávii tou první cestou skutečně jde. Je také zajímavé si povšimnout, že podstatné části sociálně demokratického dědictví ve Skandinávii dokázaly přežít jiné než sociálně demokratické vlády. V současné době je například v Dánsku vláda v mnoha ohledech pravicová, ale její sociální politika je v některých aspektech do značné míry stále velmi skandinávská. Ve volební kampani, která právě začíná ve Švédsku (v září budeme mít volby do parlamentu), největší opoziční strana, tak zvaní umírnění, kteří ve skutečnosti jsou nejpravicovější ze čtyř buržoazních stran ve Švédsku, se vlastně snaží sama sebe prezentovat jako blízkou sociální demokracii a slibuje, že v případě vítězství pravice nenastanou příliš velké změny v sociální politice a na trhu práce. Takže skandinávská zkušenost není zkušeností pouze sociální demokracie. Tato strana ji uvedla do života, ale ona zapustila tak hluboké kořeny ve skandinávských společnostech a politice skandinávských zemí, že je dostatečně odolná, aby s velkou pravděpodobností přežila i případnou volební porážku sociální demokracie. Současné nordické vlády · Dánsko: pravicová koalice · Finsko: koalice levého středu · Island: koalice pravého středu · Norsko: koalice vedená sociální demokracií · Švédsko: sociální demokracií vedená koalice s levicovými a ekologickými stranami Nyní se podívejme na výzvu sociální zkušenosti Skandinávců vůči konvenční ekonomice. Za hranicemi konvenční ekonomiky · Štědré sociální státy mohou být schopny konkurence · Společnosti s vyšším stupněm sociální rovnosti mohou být schopny konkurence · Ekonomiky s vysokým stupněm odborové organizovanosti mohou být schopny konkurence · Ve štědrých sociálních státech mají lidé větší možnost pracovat · Globalizace a Evropská unie neuzavírají možnost sociálně pozitivních řešení Ke každému z těchto bodů poskytnu za okamžik určitá empirická data, ale nejprve bych chtěl udělat jejich přehled. První a nejdůležitější obecný závěr je, že štědré sociální státy s velkými veřejnými výdaji a všeobecnými sociálními právy mohou být zároveň konkurenceschopnými subjekty na trhu. Za druhé relativně rovnostářské společnosti se mohou také stát vysoce konkurenceschopnými. Není třeba mít krajně nerovné pobídky, aby bylo dosaženo konkurenceschopnosti hospodářství. Za třetí k tomu, abyste zachovali konkurenceschopnost, není třeba rozbíjet odbory. Je zcela možné, abyste měli silně odborově organizovanou ekonomiku a přitom si zachovali konkurenceschopnost. Za čtvrté konvenční ekonomika předpokládá, že v podmínkách štědrého sociálního státu lidé raději nebudou pracovat. Skutečnost je taková, že ve Skandinávii lidé pracují více než ve většině vyspělých zemí světa. A konečně: současná globalizace a členství v Evropské unii až dosud nezapůsobily na životaschopnost skandinávského sociálního modelu, což znamená, že v tomto globalizovaném světě a uvnitř Evropské unie nadále existuje prostor pro různé sociální volby. Které z nich dáte přednost, je samozřejmě otázka politického výběru, ale není to volba, která je diktována ekonomikou a racionalitou. Podívejme se nyní na empirické důkazy této schopnosti. Deset nejvíce konkurenceschopných ekonomik 2004 · Finsko · USA · Švédsko · Tchaj-wan · Dánsko · Norsko · Singapur · Švýcarsko · Japonsko · Island 2005 · Finsko · USA · Švédsko · Dánsko · Tchaj-wan · Singapur · Island · Švýcarsko · Norsko · Austrálie Vidíte výčet deseti konkurenčně nejschopnějších ekonomik na světě v roce 2004 a v roce 2005. Nebyl jsem to já, kdo dal tento seznam dohromady a nebyl to žádný sociální demokrat a tím méně skandinávský sociální demokrat. Tento seznam vytvořili podnikatelé, manažéři, podnikatelští ekonomové z tak zvaného Světového ekonomického fóra sídlícího v Ženevě, které organizuje například setkání v Davosu. Toto pořadí vychází z řady objektivních kritérií, jako jsou výdaje na technologii, na výzkum, tržní podíly na světovém obchodě, vzdělání pracovních sil, struktura pobídek, poctivost státního aparátu, absence korupce a ještě z řady dalších více či méně objektivních kritérií. A je kromě toho také založeno na názorech podnikatelů. Řada vedoucích představitelů podniků po celém světě byla dotázána, jaké jsou podle jejich mínění konkurenčně nejschopnější ekonomiky, v jaké zemi je nejlepší podnikatelské ovzduší a podobně. Všechny tyto jednotlivé body pak byly syntetizovány a na základě toho bylo vytvořeno toto pořadí. Omlouvám se, nepřivezl jsem s sebou a neměl jsem možnost si zkontrolovat, kde se v tomto hodnocení nachází Česká republika, ale myslím si, že by v tomto seznamu asi byla poměrně dost nízko. Seznamy za roky 2004 a 2005 jsou zhruba stejné, což znamená, že jde o údaje opravdu docela robustní a solidní. Existuje pouze pět skandinávských či severských zemí, avšak všechny z nich patří mezi deset nejvíce konkurence schopných států na světě. Pak jsou zde další: podle očekávání jsou Spojené státy se svými mimořádnými podmínkami obrovské vyspělé ekonomiky na druhém místě (před několika lety byly na místě prvním a vždy bývají obvykle v první pětici, dokonce mezi prvními třemi), pak jsou tu tygři z Asie, Tchaj-wan a Singapur, někdy sem patřilo v posledním desetiletí i Japonsko, které však nyní pokleslo. Švýcarsko je jediná země, u které můžete už a priori předpokládat, že její dobré pořadí jako malé země mimo Evropskou unii a bez norské ropy je zcela srovnatelné s výkony skandinávské pětice. Můžeme tedy říci, že skandinávská zkušenost po ekonomické stránce skutečně představuje objekt seriózního zájmu. Jak k tomu došlo, že pět malých zemí, které nejsou příliš daleko od severního pólu, patří mezi deset nejúspěšnějších států na světě? Pokusím se na některé z těchto důvodů poukázat, ale nejprve uvedu pár charakteristických rysů ekonomicky úspěšných zemí. Nejprve se podíváme na veřejné výdaje. Velké vlády mohou konkurovat Celkové vládní náklady v roce 2005 podle OECD v % hrubého domácího produktu · Finsko 50,5 · USA 36 · Švédsko 57 · Dánsko 55 · Tchaj-wan ? · Singapur 17 · Island 45 · Švýcarsko 36 · Norsko 45 · Austrálie 36 Všichni jste jistě slyšeli, hlavně z pravicového tisku, který to často nafukuje, o mlýnském kameni na krku ekonomiky. Slyšeli jste jistě o tom, že je třeba mít nižší daně a nižší veřejné výdaje, aby země byla konkurenceschopná. Důkazy nám však říkají, že daně a také úroveň veřejných výdajů nejsou tak důležité. Jsou země, které mají vysoké výdaje, zatímco jiné nízké, a obojí jsou na seznamu nejúspěšnějších ekonomik. Státní deficit uvedených zemí je poměrně malý, snad s výjimkou Spojených států, které hodně vydávají a mají vysoké daně. Jak je vidět zejména na příkladu Švédska a Dánska, země s vysokými daněmi mohou patřit mezi ty, které jsou nejkonkurenceschopnější. Seznam také vypovídá o tom, že nemusíte mít nutně nejvyšší daně na světě k tomu, abyste byli konkurenceschopní. Můžete toho dosáhnout i jinak. Pak je zde další argument ze strany kritiků sociálního státu, ze strany liberálních ekonomů, včetně skandinávských. Sociální státy prý připravují lidi o pobídky pracovat. Muži i ženy v zemích se silným sociálním státem mají větší možnost pracovat Zaměstnanost podle Světové banky v % · Muži Finsko 75 USA 81 Švédsko 84 Dánsko 84 Tchaj-wan ? Singapur 82 · Ženy Finsko 71 USA 70 Švédsko 81 Dánsko 77 Tchaj-wan ? Singapur 55 Podle čísel Světové banky za roky 2003 a 2004 mají skandinávské země také vysoký podíl pracujících, vysokou zaměstnanost. Ze všech rozvinutých vyspělých zemí na světě si nejvíce přeje pracovat populace v Dánsku a Švédsku. Pak je zde další aspekt, který je také předmětem zájmu konvenční ekonomiky, totiž tvrzení, že tam, kde nejsou velké rozdíly v příjmech, nejsou ani dostatečné pobídky pro lidi, aby skutečně pilně pracovali, aby soupeřili a byli schopni konkurence s ostatním světem. Příjmová (ne)rovnost a schopnost konkurence (Koeficienty Gini, Luxenburg Income Study, převážně rok 2000) · Finsko 25 · USA 37 · Švédsko 25 · Dánsko 24 (1992) · Tchaj-wan 30 · Singapur ? · Island ? · Švýcarsko 28 · Norsko 25 · Austrálie 31 (1994) I zde můžeme dospět k závěru, že konvenční ekonomie se v tomto případě mýlí. Skandinávské státy se v nedávných letech zdají být nejméně nerovné. Jsou však vysoce konkurenceschopné. Pokud jde o koeficient Gini, který jsem použil, jde zde o škálu od nuly do stovky, kde stovka znamená maximální nerovnost - čili jeden člověk nebo jedna jednotka dostane všechno -, zatímco nula znamená, že všichni dostanou stejný díl. Další aspekt, který je vlastně spíš proti konvenční ekonomice, se týká odborů. Ekonomiky s vysokou odborovou organizovaností jsou schopné konkurence Odborová organizovanost v % · Dánsko, Finsko, Švédsko > 80 % · Norsko cca 50% · USA 10 % Skandinávské země, obzvlášť Dánsko, Švédsko, Finsko patří mezi země s nejsilnější odborářskou strukturou. Tam organizovanost představuje asi 80% nebo i více, v Norsku je to o něco nižší, asi 50%, což ale je pořád více než v ostatních zemích Evropy. V Německu je dnes v odborech méně než třetina pracujících, ve Velké Británii asi jedna čtvrtina, ve Spojených státech jenom asi desetina. Přesto je možné, aby ekonomika byla konkurenceschopná, i když jsou odbory velmi silné. A nakonec silné sociální státy nevedou k tomu, aby lidé byli pasivní, jak někdy tvrdí konvenční liberálové. Silné sociální státy jsou podporovány činorodou občanskou společností · Skandinávské sociální státy udržuje aktivita občanstva, která je větší než v ostatních evropských zemích · 75 – 80 % populace patří k členům jiných než odborových organizací · Třetina až polovina populace se individuálně podílí na veřejných záležitostech Silné sociální státy neodpovídají mýtu o společnosti, ve které stát dělá všechno a občané jenom pasivně přijímají, co jim stát dává. Skandinávské sociální státy právě naopak udržuje velmi silná a živá občanská společnost. Skandinávští občané jsou daleko aktivnější než občané jiných evropských států. Víme to z tak zvaných evropských sociálních šetření. Znamená to například, že Skandinávci jsou velice často zapojeni do různých organizací všeho druhu. Velká většina obyvatel dokonce patří k více než jednomu sdružení. Mnoho občanů ve Skandinávii píše a podepisuje petice a dopisy do novin, chodí na demonstrace, klade otázky svým poslancům. Mnoho jich samozřejmě působí také jako zvolení členové různých rad nebo výkonných orgánů různých sdružení. Takže skandinávské sociální státy se opírají o velmi silné občanské společnosti. Teď se podíváme na to, jak k tomu došlo. Jaká je historická základna těchto sociálních států. To by mohlo být téma celé série přednášek, ale uvedu alespoň několik hlavních bodů. Všechny skandinávské ekonomiky byly zmodernizovány za podmínek otevřeného světového trhu. Skutečně začaly prosperovat díky vývozu a díky různým operacím na světovém trhu. Původně vyvážely suroviny, např. dřevo či kovy, potraviny (třeba Dánsko a Island ryby) a později už různé výrobky z rafinérií nebo také další výrobky, zejména strojírenské výrobky nebo designérský nábytek (Dánsko), exponovaly se v loďařském průmyslu, v mezinárodní dopravě a podobně. Důležité je, že ještě před zhruba 125 lety skandinávské ekonomiky patřily mezi evropské ekonomiky nejvíc závislé na vývozu. Jejich ekonomiky rostly a země začaly prosperovat v rámci mezinárodní konkurence. Na počátku této moderní doby, dejme tomu kolem roku 1860, byly skandinávské země ve srovnání se západní Evropou chudé. Třeba Finsko bylo poměrně chudá země až do roku 1960. Takže tu jde jednak o vytvoření otevřených ekonomik, jednak o důsledky dalšího faktoru, tradičně velmi silného lidového zastoupení. Politická elita · Venkovská, spíše než aristokratická nebo patricijská tradice · Modernita za účasti masových sociálních a politických hnutí · Dnes: profesionální politici spíše lidového původu Žádné výrazné akademické osobnosti, mnozí bez univerzitního vzdělání Žádní významní podnikatelé Žádné mediální celebrity ze showbyznysu a sportu Rovnováha mužů a žen Velký význam regionální a lokální politiky Pozoruhodné je silné zastoupení svobodného rolnictva. To bylo velmi silné ve Švédsku, Finsku, Norsku i na Islandu. Neplatilo to tak docela o Dánsku, kde bylo koncem sedmnáctého století a ve století osmnáctém něco podobného druhému nevolnictví. Na druhé straně ovšem dánské rolnictvo dosáhlo emancipace od konce osmnáctého století a poté se velice rychle vyvinulo ve velmi silné hnutí farmářů. Takže od počátku devatenáctého století silná rolnická politika byla společná všem těmto zemím. Po celou dobu, i během feudalismu a absolutismu v Evropě, měli např. rolníci možnost účastnit se soudů jako členové porot. I po vytvoření farností se v nich uplatňoval velmi silný laický vliv. Vždyť existovala farní rada s účastí rolníků a celá řada dalších obdobných institucí. Tato tradice účasti rolnictva byla přenesena i do moderního období a do dělnického a zaměstnaneckého hnutí. Ve většině případů ve skandinávských zemích od počátku docházelo k intezivní spolupráci mezi organizovanými farmáři či rolníky a novým hnutím dělnickým. V tomto smyslu tedy existovala přímá kontinuita staré tradice lidové účasti, která byla přenesena do období moderního dvacátého století. Při řešení krize ve třicátých letech dvacátého století fungovala politická aliance mezi rolnickými stranami a hnutím pracujících. A konečně vzhledem k relativní etnické homogenitě Skandinávie, vzhledem k dosti chráněnému, geopoliticky chráněnému umístění této oblasti tam někde na severu se vyvinul spíše pozitivní typ vztahů mezi skandinávskými zeměmi. Model spolupráce malých států · Od dánsko – švédského soupeření, dánské nadvlády na Islandem a Norskem, švédské nadvlády nad Finskem a Norskem k nordické spolupráci · Nordická rada, nordické profesionální organizace, společný pracovní trh (1955), pasová unie · Spolupráce pokračuje, je však ohrožována růzností vnějších vazeb k NATO a EU Většina Skandinávců nějakým způsobem utrpěla za druhé světové války, ale jinak etnické a nacionalistické směry, nemluvě už vůbec o směrech velmocenských, nejsou součástí moderní skandinávské politiky. Velmocenské postavení některých zemí bylo ztraceno někdy počátkem osmnáctého století, což znamená, že politika ve Skandinávii byla vždy velmi zásadně zaměřena především na socioekonomické záležitosti, na ekonomickou a sociální politiku různého druhu. Právě to vždy bylo v popředí zájmů voličstva. To byla ta aréna, v níž hnutí pracujících dosáhlo takové úspěšnosti a takového vlivu během dvacátého století po ustavení všeobecného volebního práva. A nyní pár poznámek k soudobé základně konkurenceschopného a sociálně odpovědného státu. Jedním z jeho aspektů je priorita zaměstnanosti. Lidé ve Skandinávii jsou pro zaměstnanost. Hnutí pracujících ve Skandinávii nikdy nevěřilo v tzv. dělení práce nebo předčasný odchod do důchodu, aby se vyřešily problémy se zaměstnaností. To je vlastně stará tradice. V roce 1931 mezinárodní svaz odborových svazů zorganizoval setkání ve Vídni na téma, jak zvládnout krizi třicátých let. Hlavní myšlenka, kterou prosazovala většina kontinentálních odborových svazů, byl tak zvaný work-sharing, neboli systém, jak se podělit o práci, tj. omezení pracovní doby, opatrné vytlačování žen z trhu pracovní síly, aby se získalo místo pro nezaměstnané muže. Skandinávské hnutí tohle nikdy nepřijalo. Ze zpráv švédských odborářských delegátů na tomto vídeňském setkání jsem zjistil, že naopak mluvili o tom, že nezaměstnanost je třeba řešit vytvářením dalších míst. To se stalo vůdčí politikou i sociálních systémů ve skandinávských státech po druhé světové válce. Máme ovšem řadu lidí, kteří jsou na dlouhodobé nemocenské nebo jsou nezaměstnaní. Program snah o plnou zaměstnanost však přežil krizi sedmdesátých let, přežil i krizi z počátku osmdesátých let. Potom ovšem na začátku devadesátých let nastala třetí krize, jež začala jako finanční krach bank zejména ve Švédsku, který však měl své důsledky i v dalších skandinávských zemích, protože ty ekonomiky jsou velmi propojeny. Celý švédský bankovní systém příliš spekuloval na trzích výstavby domů a bytů, spekuloval na inflaci a v důsledku toho prakticky zkolaboval. Byl zachráněn státem, ale pokud by stát nebyl zasáhl, všechny banky by byly v letech 1991-92 zkrachovaly. Na počátku devadesátých let byla nejhlubší deprese ve Finsku, která byla také důsledkem zhroucení Sovětského svazu, což byl velký finský vývozní trh. A tak plná zaměstnanost nepřežila zcela tuto třetí krizi na počátku devadesátých let. Přesto ale nezaměstnanost ve Skandinávii je nižší než v eurozóně a zaměstnanost je mnohem vyšší. Platí tam priorita zaměstnanosti jako kontrast vůči prioritě kompenzace za nezaměstnanost, což je politika, kterou zejména v kontinentální západní nebo střední Evropě provozují v Německu, Francii, Rakousku nebo Belgii. Za druhé byla věnovaná velká pozornost dostatečnosti veřejných služeb. To vychází z tradice, o níž jsem se zmínil, z rolnické politiky, kdy rolník vždy mohl tak trochu koukat na prsty státním úředníkům a dohlédnout na to, aby příliš neutráceli. Skandinávie byla první součástí Evropy, která přijala nové myšlenky tak zvaného veřejného managementu, jejichž průkopníky byli vlastně thatcheristé v Británii, později se však rozšířily ve všech zemích OECD. Skandinávské země ovšem nepřijaly privatizační část tohoto sytému, převzaly však myšlenku, že se vytvoří jakési kvazitrhy veřejných služeb, konkurence ve veřejných službách. A to bylo velmi úspěšné. Uvedu jeden velmi přesvědčivý příklad. Náklady na švédský zdravotní systém, na který jde nyní nižší procento z HDP než před dvaceti lety, přesto, že obyvatelstvo stárne, přesto, že máme nejvyšší podíl lidí nad osmdesát let na světě. Došlo tedy k velmi zásadnímu růstu efektivity v poskytování zdravotních služeb. Ty jsou nadále ve veřejných rukou (až na jisté okrajové soukromé možnosti), ale tento systém jako celek, jako služba obyvatelstvu, je velmi, velmi efektivní. Za třetí skandinávské země vzhledem ke svému původně rolnickému charakteru a vzhledem ke kooperativním vztahům mezi dělníky a rolníky velmi brzy přijaly univerzalistické přístupy k chápání sociálních práv. Neexistuje tedy nějaké zvláštní sociální právo pro pracovníka v dělnických profesích, pro pracovníka v technickohospodářských profesích, nebo pro farmáře. To se začalo prosazovat již od vzniku švédské penzijní soustavy z roku 1913. Původně se předpokládalo, že každý by měl mít právo na důchod (v té době ta částka byla relativně symbolická, příliš nepomáhala) kromě těch velmi bohatých, kteří to nepotřebují. Pak jeden chytrý poslanec v parlamentu přišel s myšlenkou, že to bohatí opravdu nepotřebují, ale že by bylo zbytečně nákladné zavést zvláštní systém, kterým by se dohlíželo, aby se bohatí neúčastnili, což znamená, že bude pro nás všechny levnější, když budeme vyplácet důchod každému. To byl počátek univerzalistického pojetí sociálních práv. A to vedlo také k tomu, že střední vrstvy ve Skandinávii vždy měly zájem o sociální práva. Proto také z nich mají prospěch a mají omezené soukromé motivace k tomu, aby se domáhaly vlastního sociálního systému, vlastního zdravotního systému, nějakých vlastních privilegií. Ve Skandinávii je silná veřejná podpora vzdělání a výzkumu. Například já jako výzkumný pracovník ve Švédsku jsem nikdy neměl důvod si stěžovat na omezenost výzkumných grantů nebo zdrojů na vyšší vzdělání a výzkum. Platy profesorů nejsou příliš vysoké, ale to není důležité, důležité jsou peníze na výzkum a další zdroje, jakým jsou např. pomocní výzkumní pracovníků, flexibilita jednotlivých plánů apod. Školský systém ve Finsku je nejlepší na světě. To víme z mezinárodních projektů, v nichž se porovnávají studijní výsledky dvanáctiletých až patnáctiletých. Finsko se v nich vždy ocitá na špičkové pozici. Za ním, myslím, bývá Korea a Japonsko. Další skandinávské země zdaleka nejsou tak dobré jako Finové, přesto ale jsou značně nad průměrem zemí OECD. Důvodem je, že se do vzdělávacího systému přidělují prostředky a finští učitelé mají velmi silnou a velmi respektovanou společenskou pozici. Krátce o daňovém systému. Daně jsou ve Skandinávii velmi vysoké. A jsou zařízeny na redistribuci příjmů. Jsou však velmi štědré, co se týče investic. Velmi štědré jsou odpisy pro podniky. A zvláštním způsobem jsou posuzovány zisky, které nejsou vyjímány z podniku jako dividendy, nýbrž jsou reinvestovány. A konečně se skandinávské pracovní trhy vyznačují velkou flexibilitou. Jak jednotlivci, tak odborové svazy jsou zcela připraveni na měnící se situace. Souhlasí s tím, že je třeba zavřít ten či onen závod, že je třeba snížit počet pracovních míst. Dělají to, protože jsou přesvědčeni, že při ztrátě zaměstnání brzy získají nové pracovní místo, a že jako nezaměstnaní budou dostávat dostatečnou podporu v nezaměstnanosti. Tato flexibilita a pocit jistoty se trochu liší ve Švédsku a Dánsku, ale při svých různých zvláštnostech oba systémy fungují relativně dobře. Jaká je budoucnost skandinávských zkušeností? Budoucnost? · Nejistá, jako vše ve společnosti · Soudobá tendence: pomalá eroze, neočekávaná flexibilita a pružnost, de facto narůstající distance od mimoskandinávské sociální demokracie · Pravděpodobně přetrvávající alternativa konkurenceschopné sociální rovnosti Pokud jde o rozdílnosti v politických přístupech nebo diskurzy mezi sociálními demokraty ve Skandinávii a mezi ostatními sociálními demokraty v Evropě, tak se vzdálenost mezi jejich stanovisky poněkud zvětšila. Argumenty o nezaměstnanosti a nutnosti omezovat ji zhoršováním situace nezaměstnaných, na jejichž základě se snažili řešit tento problém v Německu, byly nepřijatelné dokonce i pro většinu Skandinávců, stojících na pravici, a ve švédské veřejné debatě byly zcela odmítnuty. Nevytvoříte víc pracovních příležitostí tím, že život pro nezaměstnané bude bídný. To hodně vypovídá o rozdílu v tónu této debaty ve Skandinávii a ve většině ostatních evropských sociálních demokracií, i když za pozornost stojí úspěšný nový radikalismus třeba ve Španělsku. Nakonec ještě několik myšlenek o významu skandinávské zkušenosti pro střední a východní Evropu a pro Evropu vůbec. Význam skandinávské zkušenosti pro postsocialistické evropské země · Sotva model k napodobení · Nesrovnatelné sociální zázemí · Připomenutí jistých možností volby · Lék proti ideologické uzavřenosti mysli · Racionální realismus při hledání alternativy Vy jistě víte daleko více o střední a východní Evropě než já, takže Vás nebudu poučovat, co byste měli dělat. Chci však říci o této problematice asi tři věci. Skandinávský model není ničím, co by se dalo napodobovat, protože má nenapodobitelnou historii a je budován už velmi dlouho. Na druhé straně skutečnost, že Skandinávie existuje a funguje a funguje dokonce velmi dobře, nám připomíná, že vždy existuje okénko různých možností, že bychom si měli být vědomi také, že lidská mysl má při adaptaci k měnícím se situacím možnost volby. Není jenom jedna alternativa nebo není jenom jeden ekonomický model na světě, ten neoliberální, jsou i jiné modely, které existují, fungují a prosperují. To vytváří předpoklady pro uplatnění určitého racionálního realismu při hledání alternativ. Nakonec existuje jistá možnost spojenectví sociální Evropy. Evropa se zaměřuje na sociální integraci kontinentu, na překonání starodávných rozdílů mezi Východem a Západem. V převládajících médiích hlavně v západní Evropě se často hovoří o určitém liberálním proudu ve východní Evropě jako reakci na prožité komunistické zkušenosti. Když se však sociologové a ti, kdo provádějí výzkum veřejného mínění, ptají obyčejných lidí ve východní Evropě a ve střední Evropě na jejich sociální hodnoty, na to, co si myslí o tom, že by měl dělat stát, zda má stát mít zodpovědnost za sociální práva, zaměstnanost, zabezpečení nebo určitou míru sociální rovnosti, pak obvykle slyší velkou podporu sociálního státu. Je to vlastně podobné názorům ve Skandinávii, dokonce jsou tu vyslovovány požadavky ještě daleko silnější. Nakonec ještě závěrečná myšlenka o dvou možnostech pro Evropu. Jednu prosazují hlavně v západní Evropě politické elity velkých zemí - v Británii, Francii, Německu, kterým jde o Evropu jako globálního hráče. Strategické otázky, zahrnutí Turecka, zapojení do různých válek v Iráku, Afghánistánu apod. Na druhé straně existuje Evropa sociální, které jde o vytvoření sociální komunity, která bude současně prosperovat, bude to integrace, směřující k vylepšení kvality života, místo aby šlo o samoúčelný konkurenční liberalismus za cenu tíživých sociálních důsledků. Samozřejmě, že některé zájmy jsou společné pro menší země v Evropě, pokrokové síly na Východě a na Západě a také, pokud jde o velmi výrazný sociální postoj obyvatelstva v mnoha zemích střední a východní Evropy. Do jaké míry se toto spojenectví pro sociální integraci v Evropě uskuteční, to je samozřejmě otevřená otázka. Podle mého názoru je jasné, že scénář či ambice Evropy jako globální mocnosti patrně neuspěje jednak proto, že evropská populace stárne a že je tedy velmi nepravděpodobné, že nejstarší populace na světě by měla vytvořit konkurence nejschopnější ekonomiku. Víme také, že evropští daňoví poplatníci nejsou ochotni platit za obrovské opětovné zbrojení, které by bylo nutné, aby Evropa hrála nezávislou vojenskou roli ve světě. To podle mého názor znamená, že v daném kontextu nejlepší dlouhodobou vyhlídkou pro sociální Evropu je stát se jakousi světovou Skandinávií. Co by to znamenalo? Všimněme si faktu, že my Skandinávci máme vliv, ale vlastně žádnou moc. Vliv proto, že lidé na světě se zajímají o náš sociální model a o to, jak kombinujeme tento model sociálních práv a rovnosti s konkurenceschopnou ekonomikou. Evropa, která by se orientovala podobně, by pokračovala v současné tradici a zapojila by se také podle všech pravidel do systému mezinárodního práva. Možná, že jsem zaujatý, předpojatý, ale já jako Skandinávec vám mohu říci, že zcela jistě není nevýhodou nebýt světovou mocností a není nevýhodou být státem sociální rovnosti a spravedlnosti. Nemusí se tomu říkat světová Skandinávie, třeba lépe by znělo sociální Evropa ve světě. Něco takového by se mohlo stát společnou ambicí mnoha Evropanů. Autor je profesorom sociológie na univerzite v Uppsale, kde je riaditeľom Švédskeho kolégia pre pokročilé štúdiá v sociálnychch vedách (článok je prepisom jeho pražskej prednášky, bol uverejnený na www.sok.bz)