Ohrožená kultura III.
3. K ekologické etice a politice Dnešní ekologická krize není tradiční společenskou krizí ekonomickou, politickou či morální. Nevzniká lidským selháním, neodpovědností či krizí společenského řízení. I když mnohá dílčí selhání a lidskou neodpovědnost zahrnuje, je dosud neznámým typem krize integrované světové kultury jako celku, je zvláštní krizí jejího evolučního úspěchu. Neschopnost náboženství, filosofie, vědy, etiky i politiky přiměřeně postihnout kořeny této krize je zčásti pochopitelná. Všechny formy společenského vědomí, všechny poznatky, regulativy a hodnoty, vznikaly v regionálních kulturách, vznikaly v relativně zdravé biosféře, která se kulturní expanzi sice bránila, ale před jejím náporem ustupovala. Příroda sama tím jakoby potvrzovala správnost biologicky zakotvené adaptivní strategie člověka. Rozmach kultury však překročil mezní kapacitu hostitelského prostředí Země. Přirozené ekosystémy nemohou nikam ustupovat, jsou rozdrobeny na menší celky, zatlačeny do méně příhodných oblastí a zpravidla se nacházejí v extrémní dynamické nerovnováze. Stačí jen málo, aby se zhroutily či degradovaly na úroveň, která nebude vhodná pro kulturu. Nová výchozí situace je tedy v hrubých obrysech zřejmá. Jestliže svébytný systém života musí být podle Jamese Lovelocka fenoménem planetárních rozměrů, t.j. planeta podle jeho slov „nemůže být organismy osídlena pouze částečně“, pak kultura jako svérázný prostředek expanze jednoho druhu musí být pouhým epifenoménem, může prosperovat jen jako na životě závislá a rozptýlená. Krátce – jako subsystém biosféry nemůže být plně globální. Právě proto dnes vzniká teoreticky bezprecedentní situace: potřeba stanovit bezpečnostní pravidla dlouhodobě udržitelného civilizačního vývoje. A protože dodržování těchto pravidel může předejít vyhrocení dnešní krize, jejich formulaci potřebujeme co nejrychleji. Ekologická etika jako nová filosofie ekologické morálky a ekologická politika jako nová teorie utváření ekologicky vhodnější kultury, by tato pravidla měly formulovat ještě dříve, než mohou civilizaci ochránit před zánikem. *** Předmětem morální regulace, která je přibližně tak stará, jako kultura, byly v minulosti především vztahy lidí uvnitř rodiny, kmene a regionálního společenství. Tradiční morálka tedy původně hájila lokální kulturní zájmy. Vztah té které kultury k přírodě nebyl sice vyřazen z morální a politické regulace, ale byl z velké části předurčen a limitován biologicky i technologicky – rozsahem sběru a lovu potravy, kapacitou a vyspělostí technologie zemědělské a průmyslové, strukturou konečné osobní spotřeby lidí. Původní morálka se reprodukovala napodobováním závazných forem lidského jednání a odkazovala na to, co se musí v určitých případech dělat nebo nedělat. A přestože už rozlišovala mezi tím, co je dobré a co je zlé, její explicitní formulace ani zdůvodnění nebyly velmi dlouho možné. Způsob slovního vyjádření morálních pravidel byl totiž obtížný a rozhodování o dobrém a zlém předpokládalo komplikovanou teoretickou představu světa. Ale filosofická teoretická představa světa, tradiční ontologie, která netematizovala život ani kulturu, nemohla být prakticky užitečná. Jako spekulativní antropocentrická teorie bytí vznikala z intelektuálních motivů filosofů a pro zdůvodnění morálky ani politiky se nehodila. Lze to říci také obráceně. Každodenní předekologická morálka nepotřebovala ontologické zdůvodnění: nevycházela z ontologie, nýbrž z biologicky předurčené lidské přirozenosti, z útočné adaptivní strategie člověka jako druhu. Filosofická obhajoba tradiční morálky však přestává plnit pozitivní společenskou roli v okamžiku, kdy se prokazatelně zhoršuje obyvatelnost Země a kdy platná morální pravidla ekologickou krizi prohlubují. Víme, že planeta Země je přirozeně vzniklým systémem, který samovolně vytvořil dnešní biosféru, člověka i všechny ostatní přírodní předpoklady kultury. Ale to, co si při jejím využívání můžeme jako druh dovolit v měřítku lokálním, nesmíme nikdy připustit v měřítku planety. Vůbec to neznamená, že se vzdáme kultury a že se vrátíme ke sběru a lovu. Znamená to pouze odmítnutí pyšného antropocentrismu, uznání a praktické prosazování systémové převahy přírody nad kulturou, všeobecné přijetí principu biofilního planetárního vývoje kultury. A to je také důvod, proč nová etika nemůže vycházet jen z biologicky fixované lidské přirozenosti, proč musí být poprvé etikou zakotvenou v ontologii. Ale vřazení morálky do kulturního bytí předpokládá nejen změnu tradiční etiky. Předpokládá i změnu tradiční ontologie. Ze spekulativní filosofické teorie bytí se musí stát potenciálně praktická disciplína – ontologické postižení kultury a podstaty globální ekologické krize, zdůvodnění potřeby nové ekologické etiky a politiky. Novou ekologickou etiku můžeme slovy jejího zakladatele Alda Leopolda označit jako etiku Země. Etika Země vychází totiž z toho, že člověk je spolu s ostatními živými systémy přirozeně stvořenou bytostí, že ani díky rozumu nemůže být přírodě nadřazen, protože pro správnou funkci biosféry musí existovat principiální rovnost všech forem života. Předmět etiky se tak poprvé rozšiřuje o filosofickou analýzu mravních vztahů k Zemi, k systému a prvkům biotického společenství. Tento nový obsah etiky úsporně vyjádřil také už Aldo Leopold, když napsal, že „určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství“. Z podobných hledisek přistupují k formování nové etiky i jiní autoři. Ekologická etika se již tři desetiletí rychle rozvíjí a je tedy už ustaveným filosofickým oborem. Ale přes to všechno jsou výsledky i možnosti morálního ovlivňování kultury omezené. Václav Bělohradský správně připomíná, že existuje jen „malý počet situací, které lze řešit apelem na mravnost a dokonalost člověka“. Hlavní důvody malé účinnosti ekologické morálky totiž nespočívají v rovině duchovní. Nejsou dány lidskou neochotou vzdát se nadbytečného konzumu, centralizace a jiných vymožeností technické civilizace. Malá účinnost nové morálky je v prvé řadě limitována tím, že se lidé vymožeností technické civilizace snadno vzdát nemohou. Obsazením planety kulturou se kruh uzavřel a nelze z něj vystoupit. V nynějším systému spotřební kultury, který se neustále reprodukuje a rozšiřuje, musíme žít od narození až do své smrti. Dobrovolná skromnost malého počtu ekologicky cítících lidí je skutečným hrdinstvím, ale nemůže změnit režim světového tržního hospodářství, železnou logiku expanze planetární technosféry. Není s to zastavit rabování přírody ani šíření chudoby v méně technicky rozvinutých zemích. Situace je natolik vážná, že se musí stát předmětem ekologické legislativy a politiky, které mají nejen větší odborné kompetence, ale i účinnější sankce, než jaké má ekologická etika. Nezastupitelnost ontologicky zakotvené ekologické etiky však spočívá v tom, že bez ní není veřejnost s to pochopit podstatu krize, nepřijímá morální odpovědnost a vinu za nevratně poškozenou přírodu. *** Také tradiční politika se zaměřovala na regulaci vnitřního života kulturního společenství, na růst bohatství a vytváření podmínek kolektivního soužití lidí. Nevznikala pro ochranu přírody, ale pro ochranu občanů, pro ochranu a prosazování určitých mocenských zájmů. Protože příroda byla důležitým zdrojem bohatství, politika nepřekážela v jejím technicky možném vykořisťování. Podporovala extenzívní růst kultury, získávání nových území a důležitých přírodních zdrojů. Nepřipouštěla si otázku konečnosti Země, ani otázku principiální závislosti kultury na přírodě. Spontánně vzniklá instituce trhu, která od pádu feudálních poměrů sehrává roli neviditelné ruky optimální regionální regulace výroby, se však během krátké doby internacionalizovala. A dnešní světový trh rozšířil hospodářskou soutěž na celou globální kulturu. Ale úzce pojaté hledisko produktivity lidské práce, které se jako základ tržní regulace osvědčovalo v regionálním měřítku relativně stabilních ekosystémů Evropy a USA, nemůže být přiměřené křehkým přírodním podmínkám v ostatních částech planety. Trh s cenami, které nepřihlížejí k nenahraditelné evoluční hodnotě přírody, totiž zajišťuje vysokou produktivitu lidské práce a nízké náklady na jednotku produkce, ale nikoli snižování celkové sociokulturní zátěže biosféry, nikoli její ekologicky šetrné využívání z hlediska delší časové perspektivy. V kombinaci s rostoucí osobní spotřebou tak v destabilizované biosféře samovolně vyhledává sebezničující cestu kulturní evoluce. Jestliže svůj přístup nezměníme, budou na jejím konci vyčerpané zdroje, vysoké ceny surovin a paliv, milióny tun odpadů a samozřejmě – životní podmínky nevhodné pro člověka. Objektivně nutná potřeba politické ekologické regulace globální kultury se ovšem bude setkávat s vážnými překážkami. Už tradiční regionální kultury, které rostly a fungovaly jako spontánně se utvářející systémy, nebyly ani při maximální snaze politiky nikdy plně pod kontrolou záměrného řízení. Globalizace však systémové uspořádání kultury ještě více přiblížila systémovému uspořádání biosféry. Původní pyramidální struktura regionálních kultur se dnes rychle rozpadá. Národní státy zajišťující ochranu občanů, nedělitelnost území a regionální suverenitu se stávají anachronismem. Nejsou s to efektivně využívat světový trh, regulovat pohyb osob, informací a globálně mobilního kapitálu. Původní centra výroby, správy a moci se z velké části stávají formálními institucemi bez valného vlivu na skutečnost: nezávisle na politickém řízení se unifikovaná planetární technosféra jako rakovinná tkáň rozrůstá po celé Zemi. A protože přirůstá skutečnou evolucí, dosahuje úrovně složitosti, kterou nebude snadné ani ekologicky koordinovat z centra. Také žádná jednoduchá determinace plánem, scénářem či jinou vizí budoucnosti pro ni platit nemůže. Jako soubor vzájemně nepropojených systémů, které parazitovaly na přirozené produktivitě, svébytnosti a dynamické rovnováze biosféry, regionální kultury žádné centrum ústřední politické moci nepotřebovaly. Ale jaké změny globální protipřírodní kultura v nestabilní biosféře způsobí, to dnes nevíme. Schopnost sebeorganizace a spontánní ontické tvořivosti globálního kulturního systému vytváří sice jistý typ uspořádanosti celoplanetárního charakteru – zejména mobilní struktury produktivní, dopravní, finanční a spotřební, ale systém kultury v biosféře to spíše destabilizuje. Také pro kulturu totiž platí, že její systémová stabilita je funkcí její diverzity – rozrůzněnosti. A podobně, jako je nutné pečovat o děti, o lidi slabé, staré, nemocné a postižené, bude nezbytné do spontánní kulturní evoluce zasáhnout z hlediska ochrany mizející kulturní diverzity a zachování přírodních podmínek světové kultury jako mnohotvárného celku. Je tedy na čase si uvědomit nejen přednosti, ale i meze globální kultury. Například to, že ve vznikající globální kultuře – kdy se diferencovaný kulturní systém nezávisle na lidském úsilí začíná chovat jako jediný rychle rostoucí celek – ničí přírodu jak ty země, které dřevo ve velkém těží a vyvážejí, tak ty, které je dovážejí a zpracovávají. Také růst lidské populace a technický pokrok si podávají ruce a začínají působit podobně protipřírodně. Prostě v globální kultuře, použiji-li Goreových slov, všichni „jednáme se Zemí jako s podnikem, který je v likvidaci“. Al Gore zařadil do své ekologické knihy Země na misce vah kapitolu příznačně nazvanou „Dysfunkční civilizace“. Klade si v ní otázku, jak se může tolik myslících a odpovědných lidí podílet na nenapravitelném pustošení Země. Odpovídá, že podobně jako v dysfunkční rodině, ani v dysfunkční civilizaci se o pravidlech nediskutuje. Podobně jako závisejí děti na rodině, také lidé závisejí na kultuře, protože pravidla fungování obou systémů jsou dána předem. I když vím, že tato závislost do značné míry platí, dovoluji si nesouhlasit: Ano, podobně jako špatní rodiče kazí děti, vnucuje euroamerická civilizace již několika generacím lidí falešné představy o přírodě a dysfunkční způsob ekologického chování. Ale tato analogie je současně zavádějící. Strukturu civilizace, kterou jsme vytvořili, na rozdíl od struktury rodiny, která je dána přírodou, změnit můžeme. A chceme-li na Zemi přežít, pak dokonce strukturu nynější protipřírodní kultury změnit musíme. Také o pravidlech života v globální kultuře můžeme dnes díky vysokému stupni demokracie, rozvinuté vědě, filosofické ontologii a etice veřejně diskutovat. Dokonce i přijetí viny za poškozenou přírodu, viny, která patří nejen nám, právě žijícím lidem, nýbrž i našim předkům, nás nemusí jen frustrovat a zatěžovat. Může nám pomoci hledat novou kulturní strategii, způsoby biofilní transformace nynější protipřírodní kultury. A tak věřme, že nejen ekologická etika, ale především nová ekologická politika pomůže zachránit ohroženou kulturu, což vlastně znamená spolu s člověkem jako ohroženým druhem zachránit také velkou část jedinečné biologické rozmanitosti dnešní biosféry. Autor je profesorom filozofie na Brnianskej univerzite Úryvok z knihy: Filosofie psaná kurzívou (Rozhlasové ekologické eseje). Doplněk, Brno 2003 Publikované so súhlasom autora
