Proč je Česká republika kolonie
Kolonie v minulosti sloužily jako prostor ovládaný kolonizátorem, za nerovně nastavených vztahů (v oblasti ekonomické, sociální, kulturní). Kolonie neměla svou vlastní rozvojovou strategii, ale plnila úkoly, které jí stanovilo centrum (dodavatel otrocké práce, např.). Z hlediska dělby práce byla kolonie včleněna do výroby kolonizátora a plnila v něm roli dodavatele surovin, nebo jiné součásti výrobního procesu.
Její „zájmy“ tedy často vůbec nebyly definovány, její politická „elita“ byla jen loutková a sledovala zájmy úplně jiných aktérů než snad vlastního obyvatelstva. Typický pro kolonii je rovněž nižší stupeň rozvoje, tedy přejímání technologií, které mohou být při výrobě aplikovány, ale nejsou dále rozvíjeny. Kolonizační velmoc se chová nadřazeně a zavádí v kolonii podmínky, které by si nikdy nedovolila použít na svém vlastním území.
Jen hrubý pohled na výše uvedené znaky nám naznačí, že kolonialismus není zdaleka minulostí a že platí (byť v nových podmínkách) také pro ČR. Současný koloniální systém je ovšem mnohem sofistikovanější v tom, že o sobě tvrdí, že koloniální není (ne nadarmo se říká, že největší lstí ďábla je, že neříká své jméno) a že aktéři kolonizace jsou důmyslněji skryti a nelze je automaticky ztotožňovat s národním státem.
ČR se jako kolonie do systému neoliberálního kapitalismu začlenila v 90. letech. Pro toto její včleňování je typická aplikace a přijetí Washingtonského konsensu, který je velice lstivým mechanismem, jak ze země kolonii udělat. Volný obchod totiž vyhovuje vítězům – těm, kteří mají náskok. To, že volný obchod automaticky nevede k blahobytu v zemi ani k dohánění vyšší úrovně byl nucen přiznat i šéf WTO Pascal Lamy.
Na rozdíl od jiných zemí, které se transformovaly za jiných podmínek a se silným vlivem státu (země jako Japonsko, Jižní Korea či Čína), česká „elita“ nikdy neměla příliš mnoho představivosti ohledně toho, z čeho bude země žít – a akceptovala mocenskou nerovnováhu, kterou navíc svými kroky dále upevnila. Nejprve nastoupila klišé typu „trh vše vyřeší“, „zhasneme a majetek se sám nejefektivněji alokuje“ a podobné zjednodušené výroky. Ty mohly být provedeny z čiré hlouposti (učebnicová ekonomie, kde na vše stačí namalovat jeden graf), nebo také z důvodu rychlého vytvoření nové „elity“, která bude podporovat každé další kroky neoliberální transformace proto, aby si zachovala „získané“ postavení, bude tedy tvořit páteř její budoucí moci. Dnes se nám projevuje v mocné chobotnici kmotrů, které vysávají zbytky státu.
Jistě nemusíme souhlasit s tím, za jakých sociálních a environmentálních podmínek se provádějí reformy v Číně – jedno ji ale nelze upřít, a to je dlouhodobý strategický výhled, který je pragmaticky korigován a který nikdy nepočítal s tím, že by Čína zůstala v pozici levného dodavatele hraček a textilu. Cílená změna čínské ekonomické struktury, strategické uvažování ohledně zabezpečení surovin a technologický vývoj – v tom všem nás Čína vysoce předčila
Boris Cvek se správně povšiml, že hlavní politické síly se spíše koncentrují na otázku, jak rozdělit bohatství (přičemž pravice tvrdí, že nic neredistribuuje, i když pravý opak je pravdou), ale už se málo zajímají, z čeho bude Česká republika žít.
V programovém prohlášení vlády k tomu mnoho nenajdeme, snad mimo mouder typu, že hodnoty tvoří podnikatelé (kteří se pravděpodobně pohybují ve vzduchoprázdnu). Sociální demokracie zase problémy s nezaměstnaností hodlá řešit dalším lákáním přímých zahraničních investic.
Česká republika ze své slabé surovinové základny nemůže sloužit jako dodavatel primárních komodit (snad mimo dřeva a kaolínu), takže se do dělby práce včlenila na pozici montáže se střední přidanou hodnotou. Na konci 90. let to byla strategie Zemanovy ČSSD, která čelila dvěma těžkým problémům: rozvoji ekonomických bratrstev řízených ODS a rostoucí nezaměstnanosti (spojené s recesí, kterou přivodila Klausova transformace a její další balíčky). Rozhodla se domácí mafiánskou ekonomickou moc vyvážit zahraničním angažmá. Právě Zemanova vláda tedy přichází s propracovaným systémem podpory exportu a investic, včetně institucionálního zajištění. Pro pokles nezaměstnanosti pak posloužily přímé zahraniční investice montážního charakteru – tedy se střední přidanou hodnotou.
Katastrofou české ekonomiky je, že zde neexistuje na politické úrovni strategie, která by se odvážila toto změnit. Už řadu let jsme svědky řečí o podpoře vzdělanosti, vědy a výzkumu, což v realitě vyúsťuje v to, že čeští učitelé jsou mizerně placení, ve třídách kvůli úsporám bude opět téměř 40 dětí a budou dostávat (pokud vůbec) učebnice staré dvacet let.
Řečeno jednoduše: politické elitě chybí VIZE rozvoje země a to v kontextu současné krize Západu, která si nutně vyžádá velmi razantní transformaci ve všech oblastech. Místo toho se řídí heslem „každý den dobrý, pojďme rozkrást to málo, co ještě zbylo“. A pozor, současná vláda to dělá velmi inteligentně, tak, aby tyto procesy, které, řečeno ministryní Hanákovou nastaví, byly jen velmi obtížně odstranitelné, měly tedy dlouhodobý dopad a zajistily „své věrné“ až do konce života.
Ekonomická struktura České republiky je tedy charakteristická silným vlivem zahraničních (často nadnárodních) uskupení. Citujme z analýzy ČSÚ: „Váha finančních a nefinančních firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice stoupla během let 1995-2009 z méně než desetinových podílů na počátku sledovaného období na 42,5% celkové produkce, na 47,7% v případě mezispotřeby a 30,6% hrubé přidané hodnoty v ekonomice.“ Není překvapující, že největší dominance firem pod zahraniční kontrolou je v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví, na druhém místě je automobilový průmysl.
ČR, jak správně podotýkají také ekonomičtí experti ČMKOS, vlastně slouží jako volná výrobní kapacita především pro Německo. Německé firmy nemají žádný zájem na tom, aby na tomto cokoliv měnilo – technologicky náročnější výrobu si ponechají u sebe a budou stanovovat horní limity pro ceny svých dceřiných firem s případnými „motivačními“ výhružkami o přesunu pobočky do Rumunska či Bulharska apod. Na naší „konkurenceschopnosti“ se tedy nutně projevuje to, že většina „českých“ firem není finalisty, tj. nejsou schopni ovlivnit konečnou cenu. Česká „elita“ se „trápí“ rostoucími mzdovými náklady, či sociálním pojistným, ale už ji příliš nezajímá, že důležitější než náklady je právě ona přidaná hodnota. Opět se tak vracíme k otázce: z čeho a jak bude ČR žít?
Zdá se, že část (nejen) politických představitelů si doslova lebedí v tom, že ČR hraje pro Německo roli 17. Bundesland (ovšem bez sociálních transferů – viz asymetrie vztahů).
Navíc je zcela iluzorní se domnívat, že zahraniční korporace investují v ČR, protože si nás obzvláště oblíbily a propadly kouzlu hlubokého hlasu ministra Kalouska. Důvod jejich investic se od roku 2006 projevuje na naší platební bilanci, konkrétně v bilanci výnosů, jejíž vysoký deficit do záporných čísel dostává celý běžný účet. Za minulý rok 2011 tvořil odliv dividend více než 175 mld. Kč, bilance výnosů pak celkově zaznamenala deficit téměř 272 mld. Kč. Běžný účet skončil v deficitu přes 109 mld., a to navzdory faktu, že ostatní tři bilance běžného účtu (zboží, služby, běžné převody) byly v plusu. Ještě horší byl rok 2010, kdy odliv dividend zaznamenal dokonce téměř 192 mld. Kč. Odliv dividend navíc již od roku 2006 překračuje sumy reinvestovaného zisku.
(Podrobný pohled může čtenář najít na stránkách ČNB v sekci Běžný účet platební bilance ČR v teritoriálním členění).
Nejde o žádnou akademickou debatu, protože minulý rok se ČR „podařilo“ nemít běžný účet pokrytý dostatečně přílivem na finančním účtu, což je rozhodně ekonomicky znepokojivé. Vysoké deficity běžného účtu vyjadřují strukturální nerovnováhu a mohou být jedním ze signálu finanční krize (země jihovýchodní Asie), příp. krize dluhové (Řecko, Španělsko). ČR se navíc spoléháním na další a další příliv přímých zahraničních investic dostává do pozice, která je politicky i ekonomicky silně defenzivní:
- Potřebuje další příliv, který ale po dozrání investic nutně vyústí v další odliv výnosů ze země (a tak pořád dokola).
- Bude donucena „motivovat“ zahraniční korporace, aby zisky neodváděly jinam, ale reinvestovaly je v ČR. Zahraniční firmy si makroekonomických souvislostí budou jistě dobře vědomy, takže mohou na (jakoukoliv) vládu vyvíjet intenzivní tlak např. v podobě ještě nižších daní (nejlépe žádných), ještě větších dotací na pracovní místo atd. Již nyní je ČR v jejich područí více než by bylo záhodno a tento faktor může ještě posílit. Nemluvě o tom, že čistě ekonomicky vzato má každá země nějakou míru absorpce investic (kolik jich dokáže produktivně vstřebat, což souvisí jak s institucionálním prostředím, tak s kvalifikací pracovní síly a dalšími vlivy). Pokud na této míře absorpce země nepracuje, tak těžko může existovat impuls k rozvíjení těchto investic.
Co se technologie týká, podíváme-li se na export, pak HT výrobky tvoří za rok 2011 16,7%, přičemž ale vykazují značnou dovozní závislost u těchto výrobků (tj. nejsou zde až na výjimky vyráběny komplexně).
ČR až na řídké případy je v pozici příjemce technologií a podfinancovaná a nevhodně státem řízená (nebo spíš neřízená) podpora vědy a výzkumu neslibuje mnoho šancí na zlepšení. Samostatnou kapitolou je pak uzavřenost (inward – policy), která se projevuje nejen v ignorování zahraničních zkušeností (ať již pozitivních či negativních), ale také např. v setrvávání zastaralých vědeckých paradigmat (lpění na detailním zkoumání jednotlivostí – jen to je považováno za „vědu“, ignorování systémových dopadů a dynamiky), což se negativně odráží také ve výuce. ČR se tedy z hlediska kritického myšlení nachází tak říkajíc mimo vývoj.
Zajímavě k tomu psaly Literární noviny.
Příkladů, jak Nečasově vládě (a nejen jí) záleží mnohem více na zahraničních mocenských vlivech by bylo možno udat mnoho (vzývání ratingových agentur a ignorování sociálních dopadů „reforem“, např.). Pravděpodobně nejilustrativnější je pak podceňování domácí poptávky. To se odehrává jednak slovně (Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Drábek), ale také v praktické hospodářské politice.
Podrobněji jsem „nedorozumění“ rozebrala ZDE.
Doplňme i výňatek ze zprávy ČSÚ o národních účtech v II. čtvrtletí roku 2012: „Výkonnost ekonomiky měřená meziročním a mezičtvrtletním vývojem hrubého domácího produktu se ve 2. čtvrtletí snížila především v důsledku pokračujícího poklesu domácí poptávky, který nárůst přebytku zahraničního obchodu nestačil nahradit. S tímto problémem, který se postupně prohlubuje, se ekonomika potýká již více než rok.“
Zdroj ZDE.
Nejde jen o elementární neznalost národních účtů, v čemž vládu vydatně podporují Hospodářské noviny (viz články Zlámalové, která tvrdí „hospodářství sílí jen díky vývozu. Ten tvoří u naší malé otevřené ekonomiky osmdesát procent výkonu, takže platí: vývoz dobrý, všechno dobré.“) Marně vysvětluje, píše a analyzuje vynikající národohospodářka Růžena Vintrová. Marně vysvětluje elementární rozdíl mezi poměrem a podílem, mezi tím, že do HDP vstupuje čistý export, nikoliv pouze sám export (který notabene sám zahrnuje často importovanou mezispotřebu). Je to o to tristnější, že se jedná o ekonomické základy, ze kterých jsou zkoušeni studenti bakalářského studia.
Očividné pohrdání domácí poptávkou neznamená nic jiného než přiznání, že tato vláda zhluboka kašle na své občany, protože se stará o úplně jiné zájmy. Výroky typu: „domácí poptávka není důležitá pro vývoj ČR“ o Nečasově vládě vypovídají mnohem víc než její pouhé totální ekonomické ignorantství.
Zastávání se zahraničních zájmů a neschopnost (a neochota) definovat vlastní jsou rovněž typické pro současnou vládnoucí elitu. Vzpomeňme na radar a jeho vehementní prosazování ze strany Alexandra Vondry. Uvědomme si, že ČR nemá žádnou zahraničněpolitickou doktrínu, kterou by se konzistentně mohla řídit. Zahraniční politika ČR je řízena obvykle zájmem vybrané velmoci (klasicky volíme tu, která je na mocenském odchodu). A té se ČR také plně podřizuje, bez ohledu na domácí náklady, legitimitu, či budoucí prospěch. Podléhání zahraničním vlivům je dobře patrné např. v chaotické politice zavírání a otevírání zahraničních zastupitelských úřadů
Zastupitelské úřady, které byly zrušeny: Kongo, Venezuela, Keňa, Jemen, Kostarika, Bombaj (generální konzulát).
Zastupitelské úřady, které budou otevřeny: Katar, Senegal, Barma, Srí Lanka, Kolumbie
Čtenář si může sám zhodnotit, jestli tyto seznamy reflektují zájmy ČR, nebo snad zájmy nějaké úplně jiné země.
V neposlední řadě je pro kolonie typické, že kolonizátor na jejím území zavádí dosti odlišné podmínky než ve vlastní zemi. Takovéto chování je možné pozorovat u řady nadnárodních korporací, např. ze zemí EU, které se v ČR vůči zaměstnancům chovají způsobem, který by si doma nikdy nemohli dovolit. Přesvědčila jsem se o tom i na konferenci týkající se participace zaměstnanců pořádané ČMKOS a ETUI, kde zahraniční zástupci hovořili o právech zaměstnanců ve svých zemích (Rakousko, Německo, Francie) a byli konfrontováni s tím, jak se tento zaměstnavatel chová v ČR.
Pro zájemce není špatné zapříst interní hovor o tom, jak se rozdělují zisky v „matce“ VW a jak je to u dcery Škody Auto.
Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za „experiment“, nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno.
Prevzaté z internetového denníka Britské listy, www.blisty.cz
Prečítajte si aj - Peter Zajac-Vanka: Akú ekonomiku má vlastne Slovensko
Reagujte na článok
Komentáre
**********************
Protektor je ochránca, ale nikde nie je napísané, že podrobeného národa!
Tu je zoznam protektorov v ČR počas II. S.V. Predstavitelia protektorátu
Štátny prezident
Emil Hácha (s minimom reálnej moci)
Ríšsky protektor
Konstantin von Neurath (1939 ? 1943) od roku 1941 na zdravotnej dovolenke, zastupovaný
Reinhard Heydrich (zastupujúci ríšsky protektor 1941 ? 1942)
Kurt Daluege (zastupujúci ríšsky protektor 1942 ? 1943)
Wilhelm Frick (1943 ? 1945)
Takže títo protektorátni páni (protektori) chránili nemeckú menšinu.
Dnešní protektori chránia veľkoburžoáznu menšinu (J&T, Pentu Širokého, Pora, a iných podvodníkov zamestnávajúcich viac ako 500 vykorisťovaných proletárov.)
Dobre pripomína Ján Peter:Poďme k veci.
Juraj, čo je nového a neobvyklého na článku Ilony Švihlíkovej?
áno, že je tu pomenovaná PRAVDA:
Česká ekonomika ( a tým skôr dnes slovenská) nemá vlastné výrobné kapacity a tým ani priame ekonomické zdroje, ktorými sa v ekonomike tvoria hodnoty. Štány rozpočet iba živorí z daní a odvodov, nič iné...
A to je katastrofa.
Ak je v ČR finančníctvo, bankovníctvo, rozhodujúca priemyselná výroba, energetika, infraštruktúrne siete, energetika, v rukách zahraničných spoločností, aká by mohla byť samostatnosť štátu, ak by bol priamo ohrozený&,
Nemyslím vojensky, ale živelnými pohromami, sociálnymi búrkami, napadnutím " z vesmíru", atď.
ŽIADNA! Neexistuje "protektor", ale čo je horšie, neexistuje ani organizovaná sila, ktorá by mala ZDROJE, ekonomické zdroje, čeliť katastrofám...
A to už vôbec nehovoriac o ekonomických zdrojoch k tvorbe bohatstva....
Poznáme možnosti a riešenia tejto situácie: ale to už je zas to, prečo nás tu napádajú raz zľava, raz sprava: vytvoriť také organizačné a právne predpoklady, aby sme znova zorganizovali na našom území vlastnú výrobu, aby sme vytvárali ekonomické zdroje. Akosi sa do tohoto nikomu nechce.
***********************
1, Je mi úplne jedno ako vládných pajácov posluhujúcich západu nazvete: protektorom, guvernérom, tzn. pokiaľ sa bude týmto rabom vykonávať "prokurátorska" Pilátovska funkcia, hajaca záujmy iného štátu, alebo zvôzku štátov s rovnakými záujmami. Čiže budú nadnárodnými mocenskými a finančnými skupinami dosadení pod rúškom "demokratických" volieb!
2, Samozrejme, že sa nikomu do toho nechce, lebo ľudia si za tzv. reálsocializmu už raz (možno aj niekoľkokrát) a najmä po jeho krachu poriadne nabili huby!
Pokiaľ sa jednoznačne právne neošetrí, kto bude vlastníkom výrobných prostriedkov:
A, štát (vládne a iné mocenské elity v pozadí)
B, prolatariát bez rozdielu vo vzdelaní (robotnícky prolatariát + intelektuálny prekariát) ako egalitární spoluvlastníci.
Tak je zbytočné tu niečo budovať pre cudzích pánov.
Ak bude vlastníkom neosobný štát, tak po najbližších voľbách vládna elita to pravdepodobne rozpredá, alebo vymení za niečo iné (napr. poisťovňu Dôveru za štátny podiel v Telekome).
Navyše proletariát nebude mať absolútne žiadnu istotu, že ich politickí nominanti dosadení ako vrcholový management do štátno-kapitalistických podnikov v rámci optimalizácie neprepustia ako nadbytočných, či ich prevádzku, či "VHJ" nezrušia ako neefektívnu a pod.
V tom, že sa absdolútne v ničom nezmenilo k lepšiemu majetkovopráavne postavenie proletariátu!
Dokonca mnohí boli na tom popdstatne horšie, lebo im v akcií B boli zhabané bez náhrady ich byty pre komunistických papalášov!
V tom, že ich polia a lesy skúpované a tvrdo odrábane u veľkostatkárom boli zoštátnene do štátnych majetkov a nanútení vstúpiť JRD! Takto to prežívala som aj ja aj celá naša rodina, hoci sme neboli žiadní kulaci!
Bol v majetkovoprávnom usporiadní takí bordel, že sa vôbec nevidla evidencia po r. 1949! Dokonca zhorela pozemková kniha (možno po úmyselne založenom požiari) takže sa nebolo možné dopátrať a vierohodne doložiť, čo bolo našej rodiny!
V tom, že pseudo víťaz revolúcie v 1948 - prolatár naďalej zostal námezdným pracujúcim, čiže bol nútený pracovať na pánskom (komunistickom)! Ak nerobil na štátnom = komunistickom, tak bol donútený robiť násilím cez VB a odsúdený ako príživník! Hoci bol predtým komunistickou proletarizáciou pripravený o skromnú pôdu, ktorá živila jeho a generáciu pred ním! prišiel o všetko a musel robiť na štátnom (komunistickom)!
Je jedno aké eufemizmy použijete na obhajobu komunistického režimu, ale TAKTO TO BOLO U NÁS!
Pokiaľ sa majetkovoprávne postavenie proletariátu a prekariátu rapídne nezlepší (nestanú sa egalitárnymi spoluvlastníkmi všetkých výrobných prostriedkov), tak pre zmenu režimu nepohnem ani prstom v zmysle návratu komunizmu!!!!!
**********************
Ja aj o tomto období píšem. Lebo násilne združstevňovanie u nás prebiehalo v 70-tých rokoch! Práve táto neprávavosť na našej rodiny najviac dotkla!
Nemienim vyhlasovať súťaž ktorá časť komunizmu bola zločinnejšia, keď som prežila len jej druhú časť tzv. normalizácie. Naši aj napriek tomu veľmi jasne poukazujú na svinstva s kontigentmi, keď sedliakom nezostalo po komunistickom rabovalí ani do sadby,sejby a nie to ešte poriadne nachovať deti! Pritom im zaplatili úplne smiešnu sumu, zvyšok komunisti s SNB-ákmi ukradli!!!
Bral by som kritiku iba od Františka Čubu, ktorému hádzali klacky pod nohy práve preto, že menil obyčajné JZD v Agrokombinát Slušovice.
V tej dobe som už žil a preto, Inga - netáraj!!!
preto sa pripájam - nereagovať na IDT.
********************
Peter vy ste excelentný manipulátor, klamár a zavádzač! Uvedomujete si vy vôbec, kedy sa zakladali JRD napr. v Detviankej Hute, alebo v Lome nad Rimavicou? Bolo to pár rokov pred prevratom v polovici 80-tých rokov!!! Posledné pripravované družstvo komunistami malo byť v Hriňovej, aby sa kolektivizácia dokončila aj na Strednom Slovensku!
*********************
V tom je zásadný rozdiel!!! Združstevňovanie bola obyčajná lúpež komunistami, ktorou boli pôvodní vlastníci proletarizovaní!
Čiže bola im vyvlastnená násilne, alebo pod hrozbou násilia , alebo inej újmy (napr. že sa im deti nedostanú na stredné a vysoké školy, čo som prežila od červenej komunistickej čvargy na vlastnej koži!!!!)
Kolektivizácia je diametrálne odlišná, pretože tu ide o egalitárných spoluvlastníkov, ktorí si volia managerov a nie sú im dosadzovaní červení buržuji (ako predsedovia družstiev) z ONV a KNV, aby im vládli a vykorisťovali ich!
"spôsob ma viac ako prekvapil, skôr zarazil aj pre to, že spomedzi štandardných diskutujúcich mi Vaše názory pripadali najreálnejšie, zohľadňujúce svet, v ktorom sme žili, žijeme a asi žiť budeme. ...okrajovo, byť vami, tu diskutujúcimi, tak Ingu nevylučujem, pretože si tu budete iba vzájomne pritakávať a to je koniec. Jeden z mojich obľúbených výrokov "Ak dvaja diskutujú a majú rovnaký názor, jeden z nich je zbytočný." Asi toľko. jj
**********************
Veď práve o to im ide, aby nemali odporcov, oponentov, ale len slepých a hluchých pritakávačov!
Aby vám bolo jasné o čo tu vlastne ide, tak to napíšem na trvdo: Moji odporcovia v polemike sú vrstvou exkomunistického selariátu (červenej buržoázie). Tzn. tých na ktorých proletariát a prekariát (prekarizovaná pracujúca inteligencia) robili a oni si ako červení páni veľkomožní žili z toho čo v štátnom kapitalizme si privlastnili ako skutoční vlastníci výrobných prostriedkov!!!!
Týmto ľuďom nejde o blaho tejto krajiny! A už vonkoncom nie o blaho proletariátu a prekariátu, ale výlučne o rekonquisti - znovudobitie statených hegemonostických pozícií! Už vonkoncom ich nezaujíma nejaká sociálna spravodlivosť pre všetkých, ale len ich utilitaristický oportunistický hedonizmus!!!
Ak im to pripomeniem, tak sú zúriví ako červení býci, lebo sú odhalené ich skutočné komunistickým populizmom prekrývané zámery! Pretože aj v Smere je počet oportunistov Ficom obmedzený, tak aby ho nejakí hyperaktívci nevytlačili z autokratickej pozície megahegemóna!!!